Vlákna osudu

20. září 2009 v 20:26 | Lareth |  Jednodílné povídky
Tentokrát spolupráce s majou:).



Les pro mě byl jako past, která se mě snažila lapit znovu a znovu. Není žádné lásky, která by mě chránila nebo hřála. Topím se ve věčném oceánu samoty. Běžela jsem ze všech sil, ale nemohla jsem zabránit těm bolavým pádům, které mě přibližovaly stále blíž k tomu nejhoršímu. Protahovala jsem kroky na maximum, ale tím víc jsem padala. Nohy jsem měla samou modřinu, otlak a škrábanec.
Ale nevšímala jsem si toho. Běžela jsem dál. Pády neustávaly, ale pořád to nebolelo, natolik, abych přestala cítit tu bolest v hrudi. Ta mě poháněla do předu, nutila mě běžet dál, co nejdál od toho místa, od lidí, od té vzpomínky.
Všechno, co se odehrálo v posledních dnech bylo tak živé, že jsem měla chuť začít řvát. Roztrhat svoji duši na nejmenší kousky a ty spálit na popel. Odebrat se na klidné místo, které mi bude utěšením. To však neexistuje.
Vzpomínky mi pohlcovaly mysl a nepouštěli ji ani na krok. Mohla jsem utíkat, jakkoliv jsem chtěla, ale to co se stalo, nikdy nevrátím. Pro mě existuje jen jediné místo, kde najdu svůj klid, jen jedna náruč, jen to ticho. Smrt. Moje volba, moje přání, můj konec.
Mé zbloudilé myšlenky se zastavily na jediné osobě, na kterou jsem nechtěla ani jednou pomyslet. Stavidla povolila a mně po tváři začala kanout jedna slza za druhou. Moje srdce vybuchlo a tělo se rozhořelo v ohni. Díra v hrudi zčernala. Byla to exploze, jež mě vysílila natolik, že jsem se poraženě zhroutila k zemi.
Chvěla jsem se prázdnotou, která mě teď objímala. Ruce se mi třásly a z hrdla se mi draly jen tiché vzlyky. Vzlyky plné bolesti a nenávisti. Ano, cítila jsem v sobě určitou nenávist, nenávist k němu. Za to co mi udělal, co mi provedl, jak se mnou zacházel a nenáviděla jsem i sebe. Dovolila jsem, abych ho milovala, dovolila jsem, aby mi ublížil.
"Proč já? Proč? Proč jsi mi musel rozdrásat srdce. Milovala jsem tě a tys mě zradil. Odnesl sis vše, pro co jsem kdy žila. Zničil jsi nejen mé srdce, ale i mou duši," řvala jsem na prázdný les. Odpovědí mi byla jen ozvěna, která se odrážela od blízkých skal.
"Ne! Já už nechci. Zabijte mě. Nemůžu žít. Prosím. Zničte mě! Roztrhejte mé tělo. Víc už nemám. Prosím." Poslední slova jsem jen šeptala a hlas mi opět ovládly vzlyky, které nešlo zastavit.
Kolem sebe jsem cítila větší chlad, tělo se přestalo třást, ale slzy i nadále kanuly po tvářích.
"Opustil jsi mě," šeptala jsem do lesa, bezvýznamně, tady mě nikdo neslyšel. Tady má bolest splývala. Kolem mě se začal snášet déšť a pár kapek mi dopadlo na tvář. Pomalu jsem nadzdvihla levou ruku a přiložila si ji ke tváři.
Setřela jsem ty kapky smíšené se slanými slzami. Zavřela jsem oči a snažila se najít sílu zvednout se a pokračovat v tom, co jsem začala. Vzpomínky se mi roztáhly opět po celé mysli a já nebyla schopná vzchopit se. Uchopit tu možnost se vším skoncovat. Dal jsem se mohla jen utápět v žalu a utrpení.
Zvedni se! Křičela jsem v duchu sama na sebe. Pokračuj, udělej to! Dokonči to, co on začal. Zhluboka jsem se nadechla. Bolelo to, ale vzchopila jsem se, našla jsem někde tu sílu a vzala všechny své šťastné vzpomínky a založila je do šuplíku, kde zůstanou.
"Sbohem Bells," zašeptala jsem do tichého lesa, pomalu se zvedla ze země a vykročila dál. Tady v tomto lese zůstala Bella Swanová, jen její vzpomínka, bloudící v tomto lese. Ona už neexistuje.
Opět jsem se rozběhla teď ztemnělým lesem, který skrýval mnoho svých přírodních nástrah. Vybavila jsem si ta slova, která mi nedávno řekl. Kde je velké množství upírů? Ano, tam pojedu. Cítila jsem vítr ve vlasech. Můj plán mě popoháněl takovou silou jakou jsem ještě snad necítila.
Moje nohy se obratně vyhýbaly všem větvím, o které bych mohla zakopnout. Cíl jsem měla vytyčený a to mě pohánělo, jako adrenalin v krvi. Cítila jsem ho v žilách, jak bezstarostně pohání mé svaly i mou mysl. Po dlouhé době jsem se cítila vyrovnaná.

Doběhla jsem k silnici vedoucí do Seattlu. Běžela jsem ještě dlouhý kus, ale když už jsem se cítila trochu vyčerpaná, zastavila jsem se a stopla si první auto, které jelo mým směrem. Bylo to stříbrné auto. Bodlo mě u rozsápaného srdce. Rychle jsem nastoupila do zadu. Za volantem seděla drobná žena středního věku.
"Můžete mě, prosím vzít do Seattlu?" vyhrkla jsem udýchaně.
"Jistě, slečno," usmála se mile. "Kam přesně to bude?"
"Potřebovala bych na letiště, ale jestli tam nemáte cestu, doběhnu tam."
"Nedaleko od něj mám dům, tak to není problém," řekla opět s úsměvem. Každou chvíli po mně střílela zkoumavým pohledem přes zrcátko.
Ruce se mi klepaly, prsty jsem si raději propletla položila je do klína. Dívala jsem se na město, které jsem opouštěla. Nevšímala jsem si zvědavých pohledů té paní a sledovala stromy a lesy, které se každou minutu vzdalovaly. Čas, který jsem tu strávila, byl zanedbatelný, ale věci které jsem zažila, ty byly nenahraditelné. I přes tu všechnu snahu zapomenout, to nešlo. A to jsem na tom nenáviděla. Tu bezmoc, to přání, aby ta bolest utichla.

"Kam letíte, slečno?" zeptala se konverzačně.
"Ehm… Do Itálie," odpověděla jsem bezmyšlenkovitě.
"Na dovolenou?" zeptala se pochybovačně. "Nemáte kufry," dodala na vysvětlenou, když viděla můj výraz.
"Jen jedu vyřídit nějaké věci," řekla jsem otráveně a dál pozorovala ztemnělou krajinu. Zbytek cesty uběhl v tichu.
,,Děkuju." Poděkovala jsem, když jsem vystupovala z auta. Ta paní byla velice milá, odvezla mě až na letiště a na rozloučenou mi i zamávala. Možná jsem ji ten život trochu záviděla, jela domů, kde ji čekal manžel a děti. Já? Já už jsem neměla nic, nic kromě své volby, své poslední volby.
Já jedu vstříc svému rozhodnutí. Jedu si vydobýt své nové místo. Roztříštit svoji tělesnou schránku. Prošla jsem letištní halou směrem k pokladnám, kde jsem si koupila letenku do Itálie. Měla jsem štěstí, protože letadlo odlétalo za půl hodiny.
Přesunula jsem se k oknu a začal přemýšlet. Pustila jsem své myšlenky na chvilku ven. Byly bolestné, ale byly pravdivé a to to ještě zhoršovalo. To že jsem tady znamenalo, že to nebyl jen špatný a hloupý sen, ale pravda. Nemiluju tě, promiň...Odcházíme... Ne... Nemůžeš jít s námi... Bello, je konec. To všechno řekl, těmihle slovy mi ublížil ještě víc, než kdyby jen odešel. Protože, kdyby jen odešel, mohla bych věřit, že jsem snila.
A také, že mě stále v hloubi duše miluje. Mohla bych mít alespoň špetku naděje, že se jednou vrátí. Zazvoní u dveří a usměje se tím neodolatelným úsměvem. Že mě obejme a něžně mě políbí na rty. Stiskne mě v náručí, abych se necítila sama. Jenomže on ve mně tu naději zabil. Není nic, zač má cenu žít. Mé myšlenky nebyly jen smutné, ale i neuvěřitelně bolestivé. Zraňovaly ty poslední zbytky mého já. Ze smutnění mě vyrušil hlas, který mi oznamoval, že můžu nastoupit do letadla a vydat se na svou poslední cestu.
Je zvláštní pocit vědět, že jdete na smrt. Vaše tělo přestávají hltit spalující myšlenky a bolest a přicházejí klidnější, uspokojivější a mírnější. Vaše bolet pomalu utichá, tak jako váš život pomalu zhasíná.
Popadla jsem batoh a vyrazila k odbavení. V letadle jsem se usadila na místo u okénka a dál pozorovala krajinu, kterou zanedlouho opustím a změním se v pouhou nic neříkající vzpomínku. Nejasně jsem si uvědomovala kapitánova slova o příjemném letu. Nevnímala jsem nic jiného než jen zmenšující se letiště a ubíhající přírodní krásy.
Myšlenky mě pohltily a upadla jsem do lehkého spánku. V hlavě se mi promítaly různé scény.
Byly to sny, ale i přes to nepříjemné.
,,Jste v pořádku?" zeptala se mě letuška a nabídla mi sklenici vody. Zmateně jsem se na ni podívala a promnula si oči. Letuška pozvedla jedno obočí a znova zopakovala svou otázku.
,,Jste v pořádku? Usnula jste, ale váš spánek byl poněkud neklidný," dodala a znova se mile usmála.
,,A-ano, jsem v pořádku," vykoktala jsem ze sebe a vzala si skleničku vody.
,,Dobře." Chvíli si mě ještě měřila pohledem a pak odešla. Povzdychla jsem si a zabořila se více do sedačky.
Už jsem si nedovolila usnout. Nechtěla jsem vzbuzovat příliš velkou pozornost. V očích se mi objevily slzy. Jedna z nich mi přetekla přes spodní řasy a tekla mi po líčku až na krk. Zavřela jsem oči, abych zapudila i ty ostatní. Tu osamocenou slzu jsem utřela rukávem.
"Jste v pořádku, slečno?" Tentokrát to nebyl hlas letušky, ale byl to mladý hlas muže sedícího vedle mě. Teprve teď jsem si uvědomila jeho přítomnost.
"Jistě," odpověděla jsem a přidala k odpovědi něco, co měl být úsměv. "Nevypadáte na někoho, komu nic není." Jeho vlezlost mi začala lézt na nervy.
"Ale vám do toho nic není," zamumlala jsem skrz zuby. "Dělejte, že neexistuju. Stejně tak to bude po celý zbytek vašich životů," řekla jsem temně. "Víte jaké to je, když vám někdo řekne, že vás miluje víc, než svůj vlastní život a najednou je to jinak? Nechce vás. Řekne vám, že už vás nemiluje. To je ta nejhorší zrada. Tak se mě tady laskavě neptejte, jestli jsem v pořádku!" Téměř jsem křičela. Přiběhla ta letuška a všichni cestující se na nás dívali. V očích jsem měla slzy.
"Je zde nějaký problém?" zeptala se profesionálně polohlasem.
,,Vše je v dokonalém pořádku," procedila jsem skrz zuby.
,,Za chvíli budeme přistávat, zapněte si prosím pásy," řekla na půl poplašeně, ještě jednou těkala očima mezi mnou a tím pánem a nakonec odběhla dopředu, aby oznámila přistání i ostatním cestujícím.
Jakmile letadlo přistálo a cestující mohli vystoupit, vyletěla jsem jako raketa. Před letištěm jsem si přivolala taxi a nechala se vézt tak, kde je mi souzeno ukončit mé trápení. Řidič si mě také měřil zkoumavým pohledem jako všichni, které jsem potkala. Snažila jsem se odbourat ten vztek a myslet na něco jiného.
Ale nešlo to, ten vztek se ve mě hromadil už příliš dlouho.
,,Dál nás nepustí," oznámil taxikář a ukázal na železnou bránu a strážného.
,,To je dobrý," zašeptala jsem, hodila mu na sedadlo spolujezdce dvacku a vystoupila z auta. Bylo tu vedro, takže jsem nepotřebovala svoji mikinu. Rychle jsem ji sundala a prošla kolem stráží. Bylo tu plno turistů i dalších lidí. Nevěděla jsem kam přesně mám jít.
Procházela jsem nebo spíš probíhala v uličkách a snažila se najít to, co hledám. Najednou mi zrak padl na drobnou postavu zahalenou v černém plášti, jak nepozorovaně a rychle leze do jednoho z poklopů do kanalizace. Chvíli jsem počkala a potom jsem ji napodobila. Prolezla jsem úzkým otvorem a dopadla na zem. Opět jsem se dala do běhu.
Byla tu zima a nedostatek světla, padala jsem skoro pořád, dokud jsem se nedostala k malým dveřím. Rychle jsem je otevřela a vešla do místnosti. Byla spoře osvětlená a ponurá. Všimla jsem si výtahu, který se zrovna zavíral. Skočila jsem do něj. Nechala jsem se vyvézt do další místnosti. Byla to obrovská a přenádherně zařízená vstupní hala. Všimla jsem si dívky, která stála za malým pultem. Udiveně se na mě dívala.

Než mě stihla zarazit, přeběhla jsem celou místnost a rozrazila jsem ty velké tepané dveře.
Byla tu opojně sladká vůně. Několik páru rudých očí mě začalo sledovat, nikdo nemluvil. Chvíli jsem si nebyla jistá sama sebou, třeba je tohle všechno špatně. Co když se vrátí? Co když to nemyslel vážně? Co když..? Na povrch se drala stará Bella. Ta naivní holčička, která každému věřila. Rychle jsem zavřela oči a stiskla ruce.
,,Kdo jste?" zeptal se jeden z nádherných hlasů a já otevřela oči. Jeden z vyšších můžu ke mě přistoupil a tiše zavrčel.
Rychle jsem odstoupila a vytáhla z batohu stříbrnou dýku. Ti upíři se jen zasmáli.
,,Ale slečinko, tímhle nám neublížíte." Všichni se opět zasmáli.
,,Vám ne. To nemám v úmyslu. To já žila pro lásku, ale ta mě zradila," řekla jsem vyrovnaně a přistoupila jsem doprostřed té kamenné místnosti.
,,Víte, jak těžký mají život lidé?" zeptala jsem se. V rukou jsem si pohrávala s mou zbraní. Batoh jsem položila na zem.
,,Co na něm může být těžkého?" zahlaholil ten černovlasý upír s téměř průsvitnou pletí, že bych se ho bála dotknout. ,,Smím znát vaše jméno, slečno odvážná?"
,,Bella," řekla jsem jediné.
,,Pocházíš odsud, Bello?" optal se konverzačně.
,,Ne." Všechen strach mě opustil a naplnil mě ten krásný pocit nadlehčenosti. Za chvíli zbude jen vzpomínka. Ani to možná ne.
,,A co tě k nám přivádí? Taková pěkná dívka si přišla pro smrt?"
,,Ano. To láska mě zabila, pane. Všechno to udělala láska. Taková, která vám rozpumpuje srdce. Jenomže zrada ho zlomí a roztrhá na kousky. A proto už nechci žít."
,,Jsi mladá, Bello. Proč zahazovat tolik možností?"
,,Bez něj nemá cenu žít. Pro vás by to bylo jako přežití bez lidské krve. Nesnesitelné, ale přesto máte šanci na přežití. Jenomže proč žít bez toho, co je vám tak důležité?"
,,Stále je těžké chápat pohnutky lidí, ale teď už jsem blíže pochopení. Podáš mi ruku?"
,,To ne. Jen chci říct už jediné. Nikdy nikomu nevěřte a nedávejte na radu srdce, ale rozumu. Ze mě je troska," zlomil se mi hlas. A já opět propadla zoufalství. Slzy se mi hrnuly po tvářích a teď už jsem věděla jediné. Teď je ta chvíle, kdy to chci udělat.
,,Sbohem Edwarde Cullene. Miluji tě. I když ty mě ne," zašeptala jsem si pro sebe, zdvihla jsem nůž a jeho ostřím jsem přejela přes svojí levou dlaň. Zvedla jsem hlavu a na mě hleděla spousta párů lačných temně rudých očí. Upustila jsem z pravačky dýku na zem. Ta dopadla do úplného ticha a její dopad se ozýval od stěn s ozvěnou. Naposledy jsem se usmála. V tom se na mě vrhli všichni upíři a začali ze mě sát život.
,,Ááááá," zaječela jsem. Bolest mou prostupovala. Vytrácela se ze mě síla, život i vědomí. Avšak má láska se ani o píď nezmenšila a žal ní způsobený také ne. Cítila jsem, jak ze mě odtrhují kousek po kousku a sají ze mě krev do poslední kapky. To už jsem ztrácela i poslední špetku vědomí.

,,Né! Bello! Né!" zakřičel Edward zhroucené.

Poslední, co jsem zaslechla byl Edwardův žalostný výkřik, který zněl tak skutečně. A cítila jsem dotek na mé rozpálené kůži. Tímto jsem opustila svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama