Prolog

20. září 2009 v 20:53 | Lareth & JoHarvelle |  Povídka - Déšť slzy smývá
Déšť se zdá jako nepříjemný přírodní jev, ale když nám déšť smyje bolestivé slzy z tváře, je vysvobozujícím přítelem. Mladá dívka se snaží vypořádat se zmatenou situací, která se zdá být zlým snem. Tímto vznikla nová povídka s názvem Déšť slzy smývá. Snad oceníte naši práci za spolupráce na této nové povídce.

Lareth a JoHarvelle






Myslela jsem si, že už je klid. Ticho v mé duši, ale místo toho jsem začala pociťovat úděsnou bolest v zátylku. Znovu a znovu jsem jí prožívala a vždycky jsem se probudila před zjištěním, co mi to vlastně způsobuje.
Otevřela jsem oči do tmavého pokoje, kterého ozařoval jenom měsíc v úplňku. Byla jsem zpět. Zpět v něčem, kde jsem se probrala před pár týdny. Od té doby pátrám po pravdě. Nevěděla jsem své jméno. Nevěděla jsem, kde jsem. Nevěděla jsem, kde jsem se zde vzala. Jediné co jsem nalezla byl dům na jméno Isabella Swanová, která se narodila v roce 1986 a pracovala v místních novinách. Místních - v Havre v Montaně - tady jsem se objevila a pamatovala si pouze svůj předchozí život.

Po špičkách jsem přešla k oknu, kudy si prorazila cestu stříbrná zář. Přemýšlela jsem, co přesně mě přivedlo zpět sem. Zadívala jsem se do nádherného měsíce a pozorovala jeho souměrný tvar. Takhle vypadá ta největší krása na světě? Podle mě ano. Nebe obsypané miliony zářícími body, které si zlatě září a svítí na cestu bloudícím. Temnota noční oblohy není děsivá, ale naopak uklidňující. Sálá z ní poklid opaku dne. Tma neznamená strach, avšak jejím významem je právě spánek, jež nastolí po dobu, než opět vysvitne slunce a připraví lidi na další den. Ovšem ne vždy jsou ty dny šťastné. Nemohla jsem se vynadívat na lunu v úplňku. Měla pro mě zvláštní magickou moc. Stačí jen natáhnout ruku, vznést se a zaujmou místo jedné z hvězd.

Nějaká tajná síla mě nutila ráno vstávat, ikdyž jsem chtěla jen zírat do stropu a bádat. Nebo vstát a bádat venku. V mém mozku bylo naprogramováno, že ráno musím vstát a jít do práce. Znala jsem místní lidi a oni znali mě. Prý jsem se sem přistěhovala před pár lety, neznámo odkud. Nemohla jsem se víc ptát, aby ně mě nepadlo podezření, tak jsem pouze prohlížela všechno, co se dalo. Probudila jsem se v nemocnici, podle všeho jsem se probrala z kómatu a mé rodiče zemřeli při autonehodě. Žádní sourozenci nebo jiní příbuzní. Byla jsem sama, a tak i mé tělo.

Pro mě bylo všechno naprosto zmatené. Najednou jsem se probudila do doby, která mi není známa, do života dívky, jež jsem nikdy neměla čest poznat. A přitom tu stojím. V jejím, tedy teď ve svém pokoji. Koukám na noční nebe a přitom ani nevím, jaká byla máma. Nepamatuji se, kde jsem vyrůstala a ani nevím, jaké jsem měla dětství. Nic z toho si nepamatuji, ale je zcela zřejmé, že jsem zde. Tenhle zmatek mě naprosto dezorientoval, ale přes to mám zvláštní pocit, který mi dokazuje, že tu být musím. Přes měsíc se přetáhla tenká clona mračen a tím byla má podívaná pro dnešní noc u konce. Zamračila jsem se nad nadcházejícím deštěm.

V předchozím životě jsem měla déšť ráda, ale jakmile jsem se probudila tady, začala jsem k němu mít averzi. Tahle mysl a tohle tělo, mělo rádo slunce. Prsty jsem si projela svými vlasy a zavřela oči. Z nedostatku spánku a častého přemýšlení mě už bolela hlava. Prášek jsem si dnes večer už vzala a předávkovat jsem se nechtěla. Odlepila jsem od sebe víčka a rozhlédla se ve tmě. Do pokoje už neproudilo žádné světlo, podle paměti jsem došla k posteli a zalehla. Ze spánku jsem se pravidelně probouzela každou noc, ale tohle tělo spát muselo, tak i já usínala, alespoň na pár hodin.

Po krátké době bezesného spánku jsem se probudila do zšeřelého pokoje. Z venku se ozývalo pravidelné bubnování deště. Odhrnula jsem přikrývku, abych mohla vstát, ale okamžitě mě rozklepala nepříjemná zima. Popadla jsem ze židle župan a zachumlala jsem se do něj. Mrkla jsem na hodiny, bylo ještě málo, takže jsem si v klidu mohla dát koupel. Tak jsem tedy prošla chodbou do koupelny, kde jsem přešla k vaně. Nastavila jsem vodu na vlažnou. Mezitím jsem se postavila k umyvadlu a zadívala se na sebe do zrcadla. Zahleděla jsem se do zvláštních hnědých očí, které teď patřily mně. Byly smutné a zmatené, přesně jako pocit, jež mě sužoval. Mé rty byly nedokonalé, jeden ret byl nevyvážený. Nos vypadal perfektně tvarovaný. A dlouhé hnědé vlasy se vlnily do půl zad. Dívka v odrazu mi přišla na první pohled pohledná, ale nějakým způsobem výjimečná. Z umyvadla jsem vzala sponku a sepla jsem si vlasy. Pomalu jsem se vysvlékla z županu a pyžama. Po celém těle mi naskočila husí kůže z chladu, jež mě obklopoval ze všech stran. Více jsem nepřemýšlela a vlezla jsem do příjemně teplé vody, jejíž hladina se při dotyku s mým tělem rozvlnila.

Do práce jsem musela přes celé městečko. Můj šéf nebyl příjemný, byl to zapšklý postarší muž, který rozdával rozkazy a zbytek dne trávil ve své moderně zařízené kanceláři. První den, co jsem tam nastoupila, mi všechno přišlo zvláštní. Věděla jsem, co přesně dělat, ale nerozumněla jsem věcem, které jsem říkala. Kolegové byli pravděpodobně i moji přátelé, ikdyž nějaké ženy z týmu mě neměly rády. V novinách mě přijali zpět hned, co jsem byla schopna práce. I přesto že jsem z práce odešla před dvěma lety. Museli mě považovat za schopnou.
Voda mi krásně ohřála tělo, jedině tady jsem se cítila příjemně, tady jsem na všechno zapomínala. Položila jsem si hlavu na okraj a vnímala pouze vodu dotýkající a objímající mé tělo.

Teprve když voda při každém pohybu studěla, jsem se zabalila do velké osušky a vrátila jsem se zpět do pokoje, kde jsem si jemnými pohyby osušila každý kousek pokožky. Oblékal jsem si spodní prádlo a teprve potom jsem otevřela šatní skříň, odkud jsem vytáhla tmavě hnědé látkové kalhoty, dlouhé světle zelené triko s dlouhým rukávem a svetr s krátkým rukávem ve stejné barvě jako kalhoty. Podívala jsem se do velkého zrcadla na zdi a kriticky jsem se prohlížela ze všech stran. Ovšem věděla jsem, že na tom ani nezáleží, tak jsem vyšla z pokoje a zamířila do kuchyně. Nasypala jsem si do misky cornflaky, které jsem zalila mlékem. Usadila jsem se ke stolu a zamyšleně jsem žvýkala svou snídani. Dokonalé zmatení mnou kolovalo jako velká dávka adrenalinu v žilách. Nedokázala jsem určit žádnou správnou prioritu, na kterou bych se měla zaměřit. Rychle jsem se ale vzpamatovala, koukla jsem se na hodinky a zjistila jsem, že už jdu pozdě. Proběhla jsem chodbou, obula jsem si černé lodičky a vyběhla jsem před dům.

Auto jsem neměla, musela jsem každý den hromadnou dopravou. V lodičkách se mi běhalo špatně, navíc ta osoba která byla první v tomhle těle, byla neskutečně nešikovná. Neustále se mi zamotávaly nohy. Doběhla jsem na zastávku, když se autobus rozjížděl. Naštěstí mě zahlédl a zastavil. Omluvně jsem se na Joea usmála. Joe tak se jmenoval řidič autobusu, on mě taky znal.
Sedla jsem si dozadu na své oblíbené místo a dívala se na probouzející se město. Autobus zastavil na další zastávce a nastoupili nějací studenti. Pohlédla jsem znovu z okna a dívala se do světel protijedoucích aut, které mě oslepovaly. Oslepovaly mě, ale mě to nevadilo. Táhlo mě to tohle dělat, pokaždé jsem to dělala. Přišlo mi to svým způsobem tajemné, ikdyž jsem nevěděla proč.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lucka456 lucka456 | 5. ledna 2010 v 12:39 | Reagovat

kedy bude pokracko???? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama