Noc

20. září 2009 v 20:25 | Lareth |  Jednodílné povídky
Opět povídka z programu "Co by se stalo, kdyby". Smrt Belly rukou upíra.



Ani jsem nesnil o tom, že může být vše tak perfektní. Ale když jsem uviděl Bellu v nádherných bílých šatech, jak v závěsu se svým otcem prochází uličkou, nic mě nedokázalo odradit od té myšlenky dokonalosti. Stál jsem pod obloukem s hromadou květin, avšak neměl jsem oči ani pro jednu z květin. Jediné, co mě tak neuvěřitelně zaměstnávalo byla Bella usmívajíc se jen pro mě. Najednou vypadala šťastně. Jako by nikdy nemohlo být v životě lepší. Jenomže to já jsem byl výherce, který si směl utrhnout tu nejnádhernější květinu z celých luk. Žádné luční kvítí se nevyrovnal kráse mojí budoucí ženy.

Už byla jen zlomek ode mě, pociťoval jsem ohromnou radost, celého mě až po okraj naplňovalo štěstí. Štěstí, které si nikdo ani nedovede představit.
Charlie mi vložil její sametovou ručku do mé dlaně, jak to bývalo zvykem. Kdybych nebyl upír a neměl bych tak vyvinutý způsob myšlení, nedokázal bych se soustředit na nic, co oddávající říká. Měl bych svázaný jazyk i mysl. Jediné, co bych mohl dělat by bylo, koukat do čokoládových očí mojí Belly.
Když jsme vyřkli ta slova souhlasu, nebylo šťastnějšího člověka na světě. Po té neuvěřitelně dlouhé době jsem měl všechno, co jsem si vždy přál. Ovšem to jsem netušil, že se karty obrátí a ze mě se stane muž hořící v plamenech…

Celý ten den byl perfektní. Po obřadu se nad zahradu sneslo šero. Začala hostina, která se ponořila do příjemného přítmí.

Přicházíš, když slunce jde snít,
hvězdy ladně tvou cestu doprovází.

Hvězdy nám žářily na společnou cestu životem nebo-li v našem případě existencí.

Zář měsíce tě nutí tančit a zpívat,
tóny lásky, krůčky slyšíš našlapat.

Vznášeli jsme se po parketu jako lístky v podzimním větříku. Měsíc ožil v úplňku.

Obloha pokrytá jemným hedvábím,
oči z tebe snad nikdy nespustím.

V její kráse není jen samotný půvab, ale i v ní se skrývá její skromnost.

Jsi jak svíce bez plamene zažehnuta,
rozzářená kouzlem černého nitra.

Jsi jak harfa s tóny pod stolem,
jak labuť teskně zpívající sbohem.

Loučíš se přenádherným způsobem,
bezbarví je zabarveno rudým malířem.

Den vystřídá noc, noční slunce spí,
dení měsíc se zrodí z mrtvé palety.
(V. Anděl - Noc)

Žít je jako procházet se po nebi. Občas se nám mraky stáhnou a zmáčí nám kůži svým ledovým deštěm, ale jednou se vyjasní a opět vysvitne slunce. A proto se nemůžeme vzdávat jen kvůli pár kapkám...
Což ovšem nebyl můj případ…

Přitiskl jsem své chladné rty na její hedvábné a věnoval jsem jí dlouhý polibek.
"Bello, je čas!" ozvala se Alice hned u nás.
Ten polibek byl zvláštní. Nešlo ho jen tak ukončit. Byl v něm podtext. Předzvěst loučení. Jako by měl být naším posledním.
"Bello, uletí vám letadlo!" zvedla hlas. Naše rty se tedy oddělily, ještě chvíli jsme se dívaly do očí toho druhého a pak odešla. Mé srdce odkráčelo s ní a já najednou zůstal podivně prázdný.

Pomalu jsme se se všemi rozloučili, abychom opravdu stihli letadlo. Bella vypadala smutně. Věděla, že už je třeba nikdy neuvidí. Trhalo mě na kousky vidět ji trpět.
Jemně jsem ji pohladil po tváři, když už jsme seděli v autě. Něžně se usmála a letmo mě políbila na rty. Nastartoval jsem auto a vyjel jsem od domu.
Všechno se zdálo v pořádku. Než přišla ta zlomová část. Byli jsme kousek za Forks, když se najednou auto začalo převracet. Všechno se třáslo. Jediné, co jsem udělal bylo, že jsem popadl Bellu a přitiskl si ji k tělu, aby se jí nic nestalo. Když auto zůstalo na střeše, polehoučku jsem šokovanou Bellu vynesl ven, ale jakmile jsem nás dostal z trosek auta, něco mě odhodilo přes celou silnici. Bella mi vylétla z náručí a kutálela se po cestě. Ucítil jsem její krev. Rychle jsem s k ní vydal, ale do cesty se mi postavila blonďatá upírka.
"Ne, ani nápad, Edwarde!" křikla. Za ní se objevila velká skupinka rudookých upírů. Okamžitě jsem v nich poznal jejich identitu.
"Jak jsi jen mohla? Byli jsme přátelé!" zařval jsem na ní.
"Když tě nemůžu mít já, drahý Edwarde, tu poctu nebude mít nikdo," špitla něžně a udělal krok ke mně.
"Uhni mi z cesty!"
"Ne," řekla rozhodným hlasem. Rozběhl jsem se k omráčené Belle, ale výsledkem bylo prudké odražení. Znovu a znovu. Slyšel jsem, jak její srdce bojuje. Jak se snaží udržet stálý rytmus, ale nemělo sílu. S každou kapičkou krve z ní odcházel život.
Ruce mi semkli dva upíři. Snažil jsem se vymanit, ale byli daleko silnější než já.
Jeden z upírů dal Belle facku. Otevřela unaveně oči.
"Edwarde," šeptla. "Miluji tě, rozumíš? Navždy. Omlouvám se," šeptala slabě. Snažil jsem se vyprostit s kovového sevření rukou těch upírů, ale nešlo to.

"Bello, bojuj! Zatraceně, bojuj!"
To už upíři nevydrželi a sesypali se na Bellu. Ta upírka je zadržela.
"Ještě počkejte. Ať to vidí. Chci, aby to viděl!" zapištěla.
Popadla Bellu za vlasy a odtáhla ji k mým nohám. V mém nitru se rozhořel smrtící oheň.
Postavila ji na nohy. Přitiskla jí rty ke krku. Projelo mnou zděšení.
"Nedělej to! Nech ji být. Vezmi si mě!"
"To mám také v plánu. Jen co odstraním tenhle problém."
Znovu se přiblížila k jejímu krku a sála. Slyšel jsem ten zvuk. Bella zaječela. Byl to jekot, při kterém usedá krev v žilách.
"Ne, Bello!"
Vymanil jsem se z jejich sevření, ale nemohl jsem se k ní dostat. Do cesty se mi stavěli stále další upíři. Nemohl jsem je vyřídit všechny.
"Edwarde, miluju tě," šeptla téměř neslyšně. Tlukot jejího srdce se zpomalil dokud neodezněl úplně. Upírka odhodila její polámané tělo a ze rtů jí odtékal pramínek krve.
Najednou jsem měl pocit, že mi někdo vlil do žil novou sílu. Probojoval jsem se hordou těch upírů, ale věděl jsem, že je pozdě.
Nakonec jsem tam stál jen já a ona. Popadl jsem tu upírku a začal jsem jí trhat na kusy. Trhal jsem a trhal. Dokud z ní nezbylo absolutně nic.
Padl jsem na kolena vedle těla Belly. Na rtech měla ta poslední slůvka. Navždy mě opustila. Vzal jsem jí do náručí. Přitiskl jsem jí rty do vlasů.
"Bello, proč? Prosím, vzbuď se!" prosil jsem. "Bello, miluji tě. Nemůžu o tebe přijít."
"Proč?" zakřičel jsem z plných plic k nebi. Oblohou se prohnala hvězda. Přál jsem si jediné. Ale to přání mi nebude splněno.
"Proč sis raději nevzal mě? Proč ji?" Nemohl jsem se pohnout. Tiskl jsem její tělo v náručí a tiše vzlykal. Pomalu jsem se vzdaloval naději. Mé srdce puklo. Odešlo s ní.

Láska. Ale co to přesně je? Ubíjející cit, který nás dostane do nebe a nakonec nás svrhne dolů a nám nezbude nic jiného, než jen snít nebo zemřít…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama