Nauč mě nemilovat 1. část

20. září 2009 v 16:35 | Lareth & Janna |  Jednodílné povídky
Povídka, která byla napsaná do programu "Co by se stalo, kdyby..." na stmivani.eu. Spoluautorkou je Janna z toho samého webu. Úkolem bylo, dosadit do povídky postavu, která změnila minulost a teď změní i budoucnost. Děj tohoto příběhu je zasazený do doby z Nového měsíce, kdy Edward opustil Bellu. Ta potká někoho, kdo jí navždy změní život...


1. část
Nikdo

Celý příběh se navazuje na jediný večer ze začátku čtyřicátých let sedmnáctého století v ulicích tehdejšího Londýna. Anglií se šířila temnota dětí noci, kteří byli nekultivovaní a útočili na každého, kdo se k nim jen přiblížil.
Tehdy - v době, kdy upíři nebyli jen postavami z vymyšlených příběhů - se jich každý bál. Nikdo nechtěl skončit jako jejich potrava. Přímo pod Londýnem, ve smrdutých kanálech, pobývala smečka těchto tvorů, kteří si svůj úkryt museli vybrat z donucení. Lovící dobou byla bez výjimky noc. Jen pošetilci vycházeli za tmy do temných ulic, a taky za to většinou krutě zaplatili.
Ovšem to neplatilo pro syna místího anglikánského pastora, jež převzal za starého otce lov těch nejodpornějších monster. Ač jejich existenci sám nevěřil, toho večera byl i se skupinou lidí ve špatnou dobu na špatném místě, protože za jejich čin mnozí draze zaplatili životem. Avšak jediný vůdce lovu zaplatil nejhůř a to tím, že se stal oným prokletým druhem plížícím se nočním městem. Nenáviděl se za to, čím se stal, ale hlavně v něm hořela silná nenávist k tomu tvoru, co mu to způsobil. Co mu zničil život. I přes ty všechny strasti dokázal znovu žít, najít jiný smysl pro bytí… Myslel si, že toho upíra, co ho přeměnil, už nikdy nepotká… Mýlil se.

Isabella Swanová

Moje srdce odešlo spolu s ním. Nechal mě tu samotnou a odešel pryč. V hrudi se mi rozpoutala bouře, která ničila všechno, co jí přišlo do cesty. Smysl života mě opustil a já jsem zůstala sama a naprosto prázdná. Zachumlala jsem se do peřiny, protože se mým tělem rozlila zimnice. Z očí se mi nepřetržitě valily slzy, které jsem nemohla zastavit.
Týden ubíhal, ne - kráčel. Ne. Velice pomaloučku se šoural a každá sekunda mě bolela víc než ta předchozí. Ano, bolest se nezmírnila a rána v hrudi se stále zvětšovala. Z mých očí neustále tekly slzy, které nešly zastavit. Už jsem to ale nevnímala.
Jako každý den, i dnes jsem se vydala na to místo - tam, kde on mě opustil. Nevěděla jsem, co od toho očekávám. Byla jsem asi bláznivá, když jsem si myslela, že jednou - přece možná jednou - se tam znova objeví a vrátí se ke mně.
Posadila jsem se na mě známý kmen pod baldachýnem kapradí, opřená o vedlejší strom. Seděla jsem a čekala. Na toho, kdo se už nevrátí. Každý den jsem tu strávila několik hodin a věděla jsem, že dnes to nebude jinak.
Po dvou hodinách se má víčka už začínala klížit, když najednou - asi deset metrů ode mě, v keři něco zašustilo.
Mé srdce poskočilo a nakonec se zastavilo, když se přede mnou zjevil on. Krásný, bledý; zajisté upír. Nebyl to ovšem Edward.
Zastavil se několik metrů ode mě a shlížel na mě karmínově rudýma očima, které se i přes jejich barvu zdály nežné. Stál nehnutě očekávajíc moji reakci. Já jsem se nedokázala pohnout. Jako by mé tělo bylo z kamene. Stále jsem se snažila vzpamatovat z toho, že tu přede mnou stojí nepřirozeně krásná bytost tolik podobná mé největší lásce. Na jeho nehybné půvabné tváři se objevil nádherný rozpustilý úsměv, ve kterém odhalil dvě řady nebezpečných bílých zubů.
"Neboj se mě, carino. Nechci ti ublížit," promluvil sličným hlasem, který mě i proti mé vůli uklidnil. Začal se ke mně krok po kroku přibližovat. Celou dobu se mnou udržoval oční kontakt. Věděla jsem, že bych měla utéct, avšak něco mi v tom zabránilo, možná ta upřímnost v očích nebo poddajný úsměv.
"Kdo jste?" Z mých úst vyšel jen tichý hlásek prosázený strachem a šokem zároveň. Věděla jsem, že i tak to slyšel.
Pomalu se naklonil až ke mně a sladce mi zašeptal do ucha: "Říkej mi Michael." Zděšeně jsem zamrkala. Neodvážila jsem se pohnout. Vždyť by stačil jen mírný pohyb a jeho zuby by mi sály krev z těla.
Znovu se napřímil. "Dlouho jsem tě hledal," v jeho očích se podivně zablýsklo, "Bello." Zalapala jsem po dechu. Odkud zná moje jméno?
"Co ode mě chcete?" vyhrkla jsem nepřátelsky. Co když… je to nějaký bývalý Jamesův přítel? Chce se pomstít? Nebo kdo to je?
Zlověstně se ušklíbl. "To se hned dozvíš," řekl a vycenil své blyštivé zuby.
Jediným neviditelným pohybem byl těsně u mě. Cítila jsem jeho studený dech na krku. Jeho rty se na něj přitiskly, ale nesál krev, jen mě na hrdlo políbil. Znovu se oddálil, ale jen proto, aby se přemístil na mé rty, které se přizpůsobily těm jeho kamenným. Náš dlouhý polibek byl vášnivý, ale přes to něžný. Opět se oddálil, abych se mohla nadechnout. Byla jsem naprosto omámená. Najednou mě vzal do náručí a položil mě do trávy mezi rozkvetlé luční květy. Opět byl zaměstnaný mými rty.
Nedokázala jsem se mu ubránit a po pravdě - ani jsem nechtěla. Jakoby mě pohltilo silné kouzlo vášně. Chtěla jsem víc. Víc!
Zapletla jsem ruce do jeho vlasů těsně nad zátylkem. Moje noha se automaticky obmotala kolem jeho boků. Pomalu ze mě začal strhávat oblečení a já se snažila o to samé. Ta vášeň mě neuvěřitelně hnala kupředu. Najednou jsme byli oba nazí.
Hltavě jsem ho políbila. Jemně do mě vnikl. Stále mě něžně líbal a přitom pohyboval našimi těly splynutými v jediné. Společně jsme došli až na vrchol. Srdce mi splašeně bušilo a zrychleně jsem dýchala. Položil mě vedle sebe. V jeho studené náručí se mi pomalu srovnával dech. Cítila jsem jak mě políbil do vlasů. Na čele mě studily krůpěje potu. Zavřela jsem oči a usnula jsem.
Když jsem později otevřela oči, okolo mě byla tma. Ležela jsem na zemi, ale byla oblečená. Rozhlédla jsem se okolo sebe, avšak byla jsem zde sama. Trochu zmateně jsem si prohrábla vlasy. To všechno byl sen?
Nedokázala jsem uvěřit, že by se mi to jen zdálo. Bylo to tak reálné… tak vášnivé a úžasné… S knedlíkem v krku jsem byla donucena si pomyslet, že to asi byl opravdu jen sen. Krásný sen… Nádherný…Zatřepala jsem hlavou ve snaze vypudit tyto myšlenky. Uvědomila jsem si, že už musí být pěkně pozdě, tak jsem se zvedla a utíkala domů. Potichu jsem vklouzla do domu. Charlie ležel na pohovce u televize a… spal. Pobaveně jsem se usmála. Zvykl si, že teď chodím domů pozdě večer, takže ho můj dnešní ještě pozdější návrat asi nerozhodil. Prostě usnul. Jak obyčejné. Jak lidské…
Proplížila jsem se nahoru do pokoje, kde jsem si vzala hygienickou taštičku. Vlezla jsem do koupelny, vysvlékla jsem se a uviděla na mém těle dvě podivné modřiny. Jedna vypadala jako otisk prstů a ta druhá byla beztvará. Chvíle jsem na ně bezvýrazně civěla, ale nakonec jsem s kroucením hlavy vlezla do vany a nechala na sebe dopadat provazce teplé vody.
Po chvíli jsem byla už moc unavená na to, abych nad něčím přemýšlela. S velkým potěšením jsem zalezla pod peřinu a propadla se do říše snů.Stála jsem v lese. Na tom místě, kde… nechtěla jsem na to myslet. Otáčela jsem se na místě a něco hledala. Někoho. Ale nebyl to ten, který mě tu na pospas zanechal. Ne. Já hledala jinou tvář. Bledou a krásnou, samozřejmě, ale odlišnou od té první… Najednou mě někdo obejmul zezadu a já na svém těle ucítila chlad. S úsměvem na rtech jsem se otočila a pohlédla do té andělské tváře.
Naše rty se už přibližovali k sobě, když jsem si něčeho najednou všimla. Z jeho zad na mě civělo malé stvoření. Vypadal jako andílek. Maličké roztomilé děťátko. Zíralo svými malými rudými očky. Najednou ten chlapeček vycenil zoubky a pak… skočil po mém krku.Trhnutím jsem se posadila na posteli. Těžce jsem oddechovala, na svém těle jsem cítila pot. Byl to jen sen. Pouhý sen…
Ruka mi vylétla ke krku, ale neucítila jsem žádnou ranku. Znovu jsem si lehla, avšak jsem nemohla zavřít oči. Ten děsivý sen mi nedovolil zamhouřit oči.

"Bello," křičel na mě někdo z dálky. "Bello!" Hlava mi vylétla vzhůru. Jakmile jsem rozlepila víčka, uviděla jsem nejdříve hlavu Mikea a hned na to jsem zahlédla nasupený obličej profesora trigonometrie.
"Slečno Swanová, určitě nám zopakujete, co jsem právě říkal," řekl s potěšením v hlase.
"Ne, pane," odpověděla jsem se sklopeným zrakem.
"Takže určitě nebudete nic namítat proti, když dnes zůstanete po škole, viďte?"
"Ne, pane," řekla jsem znovu.
Do konce hodiny jsem se snažila mít oči otevřené, ale bylo to velice těžké. Když skončila poslední hodina, byla jsem naprosto vyčerpaná, že jsem sotva šla. Z jedné strany mě podpíral Mike a z druhé Jessica. Odvedli mě do poškolácké třídy, kde už čekal profesor.
"Co se stalo slečně Swanové?" otal se starostlivě.
"Je jen unavená a usnula při hodinně trigonometrie, takže má být po škole," nastínil mu situaci Mike.
"Posaďte ji sem." A dál si už jen pamatuji, že mě pohltila tma, která obklopila celé mé tělo a já se vznášela v bezesném spánku.

Jakmile jsem otevřela oči, uvědomila jsem si, že ležím ve svém pokoji. Zmateně jsem se posadila a nastavila tvář nepříjemnému světlu, jež mě oslepovalo. Se zíváním jsem vylezla z postele a prošla jsem dveřmi z pokoje ven. Sešla jsem po schodech. Dole bylo ticho, tak jsem se podívala do kuchyně. Na lednici byl magnetem přidělaný vzkaz od Charlieho.

Bello, jsem v práci. Nechtěl jsem tě budit. Jídlo máš v troubě.
Táta

Teprve teď jsem přišla na to, že mám obrovský hlad, tak jsem se podívala do trouby, kde mě čekalo pečené kuře na bazalce s bramborami. Slastně jsem se oblízla a okamžitě si na talíř nandala velikou porci, kterou jsem dala do mikrovlnky. Hypnotizovala jsem otáčející se talíř. Nemohla jsem se dočkat té dobroty. Jakmile jsem zaslechla zapípání, vytáhla jsem talíř a ještě ve stoje do sebe házela sousto po soustu.

Pomalu jsem se posadila ke stolu. Byla jsem asi v půlce jídla, když se v mém žaludku ozval otřesný zvuk. Věděla jsem, co bude následovat. Urychleně jsem si dala ruce před ústa a utíkala do koupelny. Tak tak jsem to stihla. Vždycky jsem nesnášela, když jsem musela zvracet. Protože pak přišla druhá dávka zvracení z toho, jak je mi z téhle činnosti nevolno. Ještě chvíli jsem se nadkláněla nad záchodem, i když jsem věděla, že už ze sebe nic nevydám. Ovšem jistota je jistota.

Nakonec jsem si opláchla ústa i obličej vlažnou vodou. Sesunula jsem se k zemi a obličej položila na chladné kachličky. Bylo to uklidňující.Nechápala jsem, co se to stalo. I když, Charlieho kuchyně nikdy nebyla moc… ehm, dobrá… zřejmě to kuře špatně propekl… Nedávala jsem mu to za vinu. Vlastně za to můžu já, protože bych měla správně vařit, ne Charlie. Stále jsem cítila v ústech tu hroznou pachuť, tak jsem se zvedla, abych došla do kuchyně pro něco k pití. Asi si uvařím čaj, ten pomůže.

Jenže když jsem zrovna procházela kolem zrcadla, nevědomky jsem k němu střelila zrakem. Zastavila jsem se a postavila se blíž před něj. Nechápavě jsem na to zrcadlo zírala. Ne, zírala jsem na moje břicho. Na ten hrbol, který se objevil na mém břiše…

S vykulenýma očima jsem si nadzvedla tenkou látku trička. Otočila jsem se profilem k zrcadlu a zahleděla se na malý výběžek. Jemně jsem se ho dotkla, abych se přesvědčila, že to není pravda, ale v opaku se zračila pravda. Jakmile jsem se ledovou rukou dotkla boule, uvnitř jsem ucítila drobný pohyb až šťouchnutí.

"Co to má být?" řekla jsem si pro sebe vylekaně. Opět jsem si břicho zakryla a vrátila jsem se do kuchyně, abych prohlédla maso. Avšak bylo uvnitř čistě bílé. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou, snažíc si vyčistit hlavu. Nebyla jsem schopná uvažovat racionálně. Posadila jsem se na židli a okamžitě jsem se rozhodla pro jednu věc. I když je to takřka nemožné, nemohla jsem být těhotná, když jsem s nikým nic neměla. Nebo to v lese nebyl sen? To není možné, vždyť jsem se probudila oblečená a byla jsem sama. Avšak poté mi hlavou proběhl okamžik v koupelně, kdy jsem na těle našla modřinu ve tvaru velké ruky - mužské ruky. Složila jsem hlavu do dlaní a snažila se alespoň trochu uklidnit. Ovšem ani to nepomohlo, takže jsem opatrně vstala a rozrazila jsem dveře pokoje, kde jsem se oblékla. Opět jsem se vrátila dolů, abych si oblékla bundu a obula boty. Poté jsem nastoupila do náklaďáčku. Ještě jsem si dala chvíli na uklidnění a poté jsem nastartovala.

Po chvíli jsem dorazila do Port Angeles, kde jsem chvíli zírala na lékárnu. Rozklepaně jsem vešla.
"Dobrý den," pozdravila jsem. Odpověděla mi postarší žena, terá stála za pultem.
"Co to bude, slečno?" zeptala se mile.
"Ehm, víte… Kamarádka má podezření, že…"
"Chcete pro ní těhotenský test?" zasmála se.
"Mmm, ano, prosím," odpověděla jsem tiše. Otočila se s úsměvem zády a vyndala ze šuplíku růžovou krabičku, jež vložila do malé taštičky. Podala jsem jí bankovku a rychle se vrátila do auta, které jsem rychle nastartovala, abych se rozjela domů.

Když jsem vzala za kliku na vstupních dveřích, bylo zavřeno. Oddechla jsem si. Vzala jsem klíč a odemkla. Prosvištěla jsem po schodech nahoru. Svlékla jsem bundu a hodila ji na zem. Zabouchla jsem dveře do koupelny. Třesoucíma se rukama jsem vytáhla z krabičky tlustou tyčinku. Zavřela jsem oči.

Po nekonečných dvaceti minutách jsem je otevřela, abych zjistila pravdu…

Mžourala jsem na tyčinku, na které se objevily dvě barevné čárky. Vůbec jsem nechápala, co to má znamenat, takže jsem rychle otevřela návod, který byl přiložen k balení. Prolétávala jsem ho očima a přeskakovala takové ty pitomosti, jako chraňte před dětmi, skladujte v ledničce apod. Konečně jsem našla, co jsem hledala. Stálo tam:

----------------------------------------------------------------------------------INTERPRETACE VÝSLEDKU TESTU Negativní (těhotenství nezjištěno): Ve výsledkové zóně se objeví pouze jedna barevná čárka, a to kontrolní. Testovací čárka se neobjeví. Tento výsledek znamená, že těhotenství nebylo zjištěno. Pozitivní (těhotenství zjištěno): Ve výsledkové zóně se zřetelně objeví barevná kontrolní i testovací čárka. Intenzita barvy testovací čárky se může měnit, neboť v jednotlivých fázích těhotenství je hladina HCG hormonu odlišná.------------------------------------------------------------------------------------

Civěla jsem na ten text. Ne. Ne. To nemůže být pravda. Znovu jsem se podívala na tyčinku, s nesmyslným přáním, aby tam byla jen jedna čárka. Byly tam obě dvě. A byly pěkně sytě barevné. Nebylo pochyb. Zhroutila jsem se k zemi ve vzlykách. Proč? Proboha, vždyť je mi osmnáct! Nemůžu být těhotná! Nesmím být těhotná! Vždyť… to mi zničí celý život… Brečela jsem a nevnímala nic okolo. Po chvíli pláče mě klesly víčka a já vyčerpáním usnula.

Zase jsem byla v lese. Ale teď jsem nikoho nehledala. Protože on stál přímo přede mnou. "Příjdu si pro tebe, Bello," stále dokola opakoval. "Příjdu si pro tebe a mé maličké." V jeho rudých očích se zlovolně zablýsklo. Měla jsem strach, ale ne o sebe. Měla jsem strach, aby se něco nestalo mému dítěti. Automaticky jsem si zakryla své břicho rukama.
"Ne," zašeptala jsem se slzami v očích.

"Ale ano," jízlivě odpověděl. Chtěla jsem něco říct. Chtěla jsem se bránit, ale v té chvíli se stalo něco jiného. Ucítila jsem silné škubnutí v mém břiše.
"Bello!" Ten hlas nepatřil Michaelovi. Ne, byl to Charlie. Opatrně jsem zamrkala očima a zjistila, že se nadklání přímo nade mnou.
"Co se stalo, holčičko?" ptal se láskyplně. Chtěla jsem něco říct, ale jemu najednou padly oči na tyčinku, která se válela vedle mě. Nevěřícně ji vzal do ruky a podíval se na výsledkovou zónu. Asi po minutě teprve odtrhl oči od testu a zahleděl se na mě. Z jeho výrazu jsem poznala, že je zřejmě v tomhle ohledu víc zkušený než já, protože zaručeně věděl, co ty dvě čárky znamenají.

"Tati," začala jsem opatrně, ale on mě přerušil. "Bello, jak si mohla? Proboha, já myslel, že jsi rozumná! Copak neznáš ochranu? Renée ti neříkala o…?" Jeho hlas byl tichý, ale i vyčítavý.
Jemně jsem zavrtěla hlavou. "Ne, samozřejmě, že řekla, ale…"
"Tak proč, Bello, jsi…?" Nedokázal dokončit větu, věděla jsem, že na tohle téma se mu opravdu hodně špatně hovoří. "Kdo?" To slovo pronesl s velkým důrazem.
"Já-já, tati, pochop, já nemůžu… nedokážu… nechápeš…" začala jsem koktat. Nevěděla jsem, co bych mu řekla. Pravdu mu říct nemůžu, jinak by mě okamžitě nechal odvést do blázince. Ovšem nemohla jsem ani lhát, jednak by to poznal, a jednak by si určitě toho dotyčného našel, aby si to ověřil. Ne, já jsem mohla jen nesmyslně koktat a zírat do očí svého otce, jehož pohled mi říkal: Zklamala jsi mě…

Jen jsem sklopila zrak. Opět jsem se posadila na zem a nohy jsem si pokrčila, abych si mohla na kolena položit hlavu. Mým tělem začaly otřásat vzlyky. Charlie nade mnou chvíli přešlapoval, ale nakonec si ke mně přiklekl a pevně mě, i přes veškerou nechuť k tomu melému, mě objal do pevného sevření. Pečlivě zadržovaná stavidla povolila a po tvářích se mi hrnuly slzy, které dopadaly na Charlieho tričko.
"Omlouvám se, tati," dostala jsem ze sebe.
"To nic, zlatíčko. Však s tím jde ještě něco udělat," řekl tiše, ale já se od něj okamžitě odrhnula.
"Jak to myslíš?" zavrčela jsem výhružně.
"Jsi mladá… Máš ještě hodně času na dítě. V dnešní době je spousta možností." Ihned mi došlo, co tím chtěl říct. Chtěl mi sebrat mého drobečka. Uzmout ho z mého náručí. Zabít mé miminko.
"Ne! Nikdy! Jedině přes mou mrtvolu. Svoje děťátko pryč nedám!" zakřičela jsem na překvapeného Charlieho. Z očí se mi hrnuly slzy ve větším množství. Rozběhla jsem se do pokoje a hlasitě bouchla dveřmi. Lehla jsem si do postele a po několika minutách nepřetržitého pláče jsem usnula vyčerpáním.

Jakmile jsem otevřela oči, pocítila jsem v nich pálení od pláče. Okamžitě jsem si vzpomněla na rozhovor s tátou. Instinktivně jsem si objala bříško, ale ten dotyk mě zarazil. Rychle jsem vyskočila z postele. Vyhrnula jsem tričko, abych zjistila, že mám bříško o dost větší. Přiskočila jsem k zrcadlu a stoupla si k němu bokem. S těhotenstvím jsem neměla vůbec žádné zkušenosti, ale když jsem uviděla velké vypouklé bříško, věděla jsem, že něco není v pořádku.

Samozřejmě, nemohla jsem přece od toho taky nic normálního čekat, že… vždyť to bylo, ehm, s upírem…
Prázdně jsem civěla na své o něco větší břicho, když jsem najednou ucítila tak otřesně silné dloubnutí, až mi vyhrkly z očí slzy. Bylo to velmi bolestivé. Znovu jsem se podívala na břicha a zjistila, že se mi v místě kopnutí pomalu, ale jistě začíná tvořit velká modřina.
Je tohle v těhotenství normální? Myslím, že znám odpověď. Ne.
Opatrně jsem otevřela dveře a chvíli naslouchala zvukům v domě. Bylo ticho, což znamenalo jediné. Charlie už odjel do práce.

Co nejrychleji to šlo, sbalila jsem si několik potřebných věcí, jako oblečení, hygienickou taštičku apod. a rychle to narvala do tašky. Nechtěla jsem otálet ani o minutu déle.
Charlie mi chce vzít mé dítě, proto radši odsud odejdu. Teoreticky jsem i věděla, kam mám jít. Čistě teoreticky.
Vyrazila jsem z domu a zabouchla za sebou hlasitě dveře. Tak nějak jsem si uvědomovala, že je to asi naposled, co tento dům vidím… ale chtěla jsem ještě doufat, takže jsem se donutila se neloučit, protože pak by to bylo ještě horší.
Kráčela jsem lesem tou mě velmi známou cestičkou, až jsem došla opět na ono místo… Shodila jsem tašku z ramene, teď se mi zdála jako mnohem větší břemeno než kdy dřív, a sedla si na spadlé dřevo. Opřela jsem se o kmen stromu a čekala na toho, kdo mi způsobil tenhle zmatek…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama