Ledová květina II.

20. září 2009 v 19:02 | Lareth |  Jednodílné povídky
Tak druhý díl Ledové květiny:). Alice se dozvídá to, čím je a jaké oběti to přináší. Přidejte komentíky:). Vaše Lareth



Temnota obklopovala nejen mé tělo, ale i duši, mysl a srdce. Jako bych nežila a přes to jsem tu. Nebo je toto smrt? Klidná a mírumilovná, ale strašidelná. Moje oči se obezřetně otevřely, ale nespatřily nic víc, než černou tmu. Hrdlo mi upaloval oheň, který mi škrábal stále silnější jizvy. Ruka mi vystřelila k bolestně staženému krku, ale měl normální teplotu jako má paže. Moji mysl zahalila nevědomost. Vzpomínky se vytratily. Mysl jsem měla uzavřenou a uzamčenou na klíč, který mi nepatřil. Jako bych se tu ocitla z ničeho nic. Moje zmatení přesahovalo přes okraj a mně se chtělo křičet. Proč si nemůžu vzpomenout na nějakou věc, která mi pomůže vylovit ten klíč, abych věděla, kdo jsem? Nevím nic.
Najednou jsem strnula. V hlavě se mi promítly zvláštní obrázky. Ale vůbec jsem jim nerozuměla. Avšak na jednom z nich jsem byla já a někdo, kdo mi do ucha šeptal jméno, které s určitostí patřilo mně. V té vizi jsem byla krásná. Černé rozčepýřené vlasy ohraničovaly krásnou bledou tvář. Koukala jsem se na toho chlapce velkýma očima barvy roztaveného zlata nebo karamelu.
Takže to jméno bylo: Alice.
Ale co dělám tady? Nevím, co je to za místo. A ani nemám ponětí, jak se odsud dostat. Vyskočila jsem na nohy. Ta rychlost nebyla normální. Nechala jsem se vést instinktem. Zatlačila jsem na horní stěnu téhle divné místnosti. Ta se s železným rachotem po částech odlomila. Prostorem létaly úlomky, které přistávaly i na mé kůži, avšak jsem necítila žádnou bolest. Dopadaly na mě první paprsky vysvobozujícího světla. Chytila jsem se stran díry. Jak je možné, že můžu ničit železo?
S ladným vyhoupnutím jsem lezla ven. Nahoře jsem se posadila. Měla jsem nádherný výhled na mořskou hladinu, ve které se odrážely silné paprsky světla a slunce na něm tvořilo zlatavé vlnky kroutící se lehkým vánkem. Seděla jsem na lodi houpající se u mola v přístavu. Všechno bylo tak jasné, mohla jsem vidět přesnou strukturu dřeva, ze kterého bylo molo vyrobeno, viděla jsem zrnka prachu plující v paprscích vzduchem. V
tu chvíli upoutal moji pozornost muž stojící s vystrašeným výrazem jen několik metrů od lodi, na níž jsem obdivovala krásu přírody. Nechápala jsem, co ho vyděsilo. Chtěla jsem se zeptat, ale ve chvíli, kdy jsem se nadechla, vánek ke mně přinesl zvláštní vůni pocházející od nehybného muže. Rychlým pohybem jsem stála u něj a lačně mu tiskla rty na jeho teplý krk. Cítila jsem, jak mnou prostupuje nová síla přicházející z krve toho člověka. Vyděšeně jsem odskočila a přitiskla si ruku na ústa. Mužovo tělo se řítilo těžkopádně k zemi. Zaslechla jsem dvě ťuknutí jeho srdce, jednou vynechalo a s posledním výdechem přišlo i poslední slabé bouchnutí. To znamená, že jsem právě zabila člověka svými vražednými zuby. Byla jsem ze sebe znechucená. Rozběhla jsem se z toho místa pryč. Naposledy jsem se ohlédla po vylidněném přístavu, kde leželo mrtvé tělo té nešťastné osoby, která byla ve špatnou dobu na špatném místě. Zastavila jsem se už po pár metrech, kde se nacházely dvě možné cesty.
Bez dlouhého přemýšlení jsem vyrazila zarostlejší cestou k lesu. Nechtěla jsem dovolit té silnější stránce, aby zabila dalšího nevinného. Našla jsem skryté místo hluboko lesa. Byla to malá mýtinka hrající jarními barvami. Květiny byly připraveny na opilování od včel. Nohy se mi podlomily tíhou svědomí a zoufalství. Neexistuje nikdo, kdo by mi vysvětlil, co vlastně jsem. Avšak podvědomě jsem to já sama věděla nebo alespoň tušila. Moje vědomí nechtělo připustit skutečnost, že bych mohla být vražedná skříňka zabíjející všechny okolo sebe. Složit hlavu do dlaní je pro mě jedinou obranou. Můžu cítit přicházející bolest, kterou mám před sebou stále ve větší dávce. Moje mysl se nemůže bránit.
Moje nebijící srdce mi svírá žal. Agresivita ve mně stoupá. Proč já? Začala jsem plakat, ale slzy mi po tváři netekly. Mým tělem pouze otřásaly hluboké vzlyky. Co jsem zač? Vstala jsem a popadla ubohý strom, který stál přede mnou a vytrhla jsem ho ze země s hlasitým křupnutím a hodila ho na další v dálce. Po dopadu se ozvala ohlušující rána. Druhý strom se rozlomil napůl. Z mé hrudi se dralo zlověstné vrčení. Nohy se mi opět podlomily a teď bylo mým jediným přáním nebýt sama. Potřebuji silné odejmutí. Polibek. Potřebuji oporu v těžkých chvílích. Takovou oporu, která mi nedovolí zabíjet lidi a ani bezhlavě ničit stromy tím, že nad sebou ztratím kontrolu. Ležela jsem na měkkém mechu. Snažila jsem se zjistit, co všechno dokážu a čemu bych se nejspíš měla vyvarovat. Zaprvé. Mojí předností je rychlost, která mi napomáhá při… lovu potravy. Otřásla jsem se při pomyšlení na další oběť jenž má uhasit žízeň. Moji lačnost po krvi. Nikdy už nechci zabít člověka. Zadruhé. Mám neskutečnou sílu. Dokážu rvát železo a vytrhávat stromy i s kořeny. Síla mi má též napomáhat ke krmení. Jedním stiskem bych mohla rozlámat lidské kosti na pouhý prášek. Opět mnou projel třes. Zavřela jsem oči. Zatřetí. Na zabíjení nepotřebuji nůž či pušku. Stačí mi zuby. Tři body mi okamžitě řekly, co jsem. I když to moje podvědomí tušilo, mysl se bránila. Nechtěla přijmout fakt, že jsem…
Musím to vyslovit nahlas. Naučit se žít se skutečností, že jsem vrah.
"Upír," zašeptala jsem. Avšak konečně nahlas. Před tím slůvkem utíkat nemusím. Měla bych přijít na lepší způsob přežití.
Lesem jsem se toulala sedm dní. Hrdlo mi svírala bolest. Tělo toužilo po jediném. Po lidské krvi. Při pomyšlení n krmení se mi tělo napjalo a v ústech se mi tvořilo něco jiného, než sliny. A právě za deset dní, kdy jsem byla téměř šílená žízní, se mi stala zvláštní věc. Mé oči se upřely do dáli, kde jsem spatřila dům a v něm pět bledých osob. Tři muže a dvě ženy. Byli tím samým jako já. Avšak byli jiní. Nedokážu říct čím, ale je to tak.
Po dalších dvaceti pěti dnech jsem tu ukrutnou žízeň nemohla vydržet. V ten den přišla další vize. Ti upíři nelovili lidi, ale vždy přisály zuby na hrdla zvířat. Když se má mysl vrátila zpět chtělo se mi tančit. Mám způsob, jak nezabíjet lidi a přitom nevyhladovět. Což už nemůžu připustit, jinak by se mohla stát nehoda. Vyrazila jsem hlouběji do lesa. Vánek ke mně přinesl vůni, avšak nebyla tak silná jako pach člověka. Přes to jsem se rozběhla za zdrojem. Po několika vteřinách jsem mohla zpozorovat stádo jelenů, kteří se pásli na čerstvé trávě. Bezmyšlenkovitě jsem po jednom skočila. Přisála jsem mu rty na krk a zuby jsem mu prokusovala tlustou kůži. Začala jsem lačně sát krev toho nešťastného zvířete. Teplá tekutina se mi lila krkem a já měla menší problémy se sebeovládáním. Ulovila jsem si ještě tři jeleny a cítila jsem se sytá.
Moje mysl už nebyla zastíněna žízní. V lese jsem přežila něco okolo čtyř měsíců na zvířecí krvi. Po té dlouhé době jsem se rozhodla vrátit do civilizace a naučit se řádnému životu. Nutně jsem potřebovala něco nového na sebe. Mé oblečení bylo v děsivém stavu. Tričko jsem měla potřísněné krví, kalhoty byly potrhané a bundu už ani nemám. Ta se rozpadla na kousky při tom, když jsem se snažila nahnat stádo voňavých antilop, jenž utíkaly před nebezpečím. Pomalu jsem se plížila ztemnělým lesem v úplné tichosti. Když jsem dorazila na okraj lesa, vysvitlo slunce a namířilo na mě zlatavou záři.
Teprve teď jsem si uvědomila, co tenkrát vyděsilo toho muže z přístavu. Zvedla jsem ruku. Ta jako by byla poseta miliony diamantových plošek, které odrážely sluneční paprsky a má obnažená bledá kůže se třpytila. Zůstala jsem ohromeně stát a zírala jsem na ten zvláštní jev. Tím se ale věci zkomplikovaly. Musím počkat na to, až se den překulí v noc, městečko zahalí tma a měsíc vystřídá své zářící dvojče. Lidé by pojali podezření, kdyby se jim zjevila zářící žena.
Ačkoliv jsem sedět nepotřebovala, učinila jsem tak. Opřela jsem se o tlustý dubový kmen a zavřela oči. Opět jsem se snažila vzpomenout si na život před tou změnou, která mi přinesla akorát trápení a problémy. Za tu dlouhou dobu, co jsem byla v tomto lese jsem si uvědomila pár věcí. Musím se naučit žít na zvířecí stravě jako ten muž se svojí rodinou, který se mi ukazoval v hlavě. V těch zvláštních vizích jsem viděla i sebe. Byly stále častější. Usoudila jsem, že to bude něco jako pohled do skleněné koule, kde se ukáže budoucnost. Rozesmála jsem se. Můj smích byl posetý malými rolničkami, které byly v souznění se zvonečky. Smála jsem se poprvé, alespoň co si pamatuji. Uvědomila jsem si, že už nadále nechci být sama. Už jen ten pocit mě sžírá.
Z přemýšlení mě vytrhl krásný západ slunce. Všechna jeho záře byla soustředěná jen na moji pleť. Opět jsem se zasmála a tím vytvořila zvonkohru. Když slunce ustoupilo měsíci, mohla jsem se vydat na cestu. Stále nevím kam, ale vím jistě, tohle byl můj poslední přehmat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama