Ledová květina

20. září 2009 v 19:01 | Lareth |  Jednodílné povídky
Tahle povídka je o Alici a její minulosti. Snažila jsem se držet všech faktů. Na konci článku jsem vám přidala můj obrázek Alice. Snad se vám bude obojí líbit:). Na závěr vám přeji příjmné počtení a nezapomeňte komentovat mé nové dílo:). Děkuji. Vaše Lareth



Seděla jsem na zemi s rukama přes kolena a houpala se dopředu a dozadu. Řekli by jste, že jsem blázen? Místo, kde se nacházím tomu možná nasvědčuje, ale pravda to není. Už nemám nic, pro co bych žila a přes to zemřít nechci. Moje sestra - Cynthia - mě zavrhla. Rodiče se mě zřekli, ale i tak vím, že přijde něco nebo někdo, kdo mě vysvobodí z mého nesmyslného života. Ale nemyslím tím smrtí. Mám zvláštní dar. Dokážu vycítit osudy lidí. A já prostě cítím, že mě někdo zachrání. Brzy.
Vzhlédla jsem, když se dveře pomalu pootevřely. V nich stál ten nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla. Myslí mi proběhla spousta názvů, které bych mu přiřkla. Podle něj musel Michelangelo vytesat sochu Davida. Byl nepřirozeně bledý. Jeho tvář odrážela paprsky světla. Vlasy, které mu sahaly po ramena, byly zvláštně hnědé. Celé tváři dominovaly tmavě rudé oči, které nebyly zlověstné, ale spíše něžné. Měly by mi nahánět strach, ale ten jsem nepociťovala. Cítila jsem náklonnost. Rysy jeho obličeje byly ostře řezané a nějakým způsobem dokonalé. Úsměvem odhalil dokonale bílé a rovné zuby, které mi připadaly vražedné.
"Zdravím vás, slečno. Jmenuji se William a přišel jsem vás navštívit," řekl zdvořile. Jeho hlas byl příjemný a uklidňující. Přistihla jsem se, že na něj stále zírám s otevřenou pusou. Donutila jsem své rty, aby se znovu dotkly a zůstaly tak, dokud nepromluvím.
"Mary. Kdo jste?"
"William," usmál se. "Ale to už jsem říkal."
"To ano, ale CO jste?"
"Jak to myslíte?" Z jeho tváře vymizel ten neuvěřitelně půvabný úsměv.
"Já nevím," povzdychla jsem si. Hlavu jsem si opět složila na kolena a rozhoupala své tělo dopředu a dozadu. Položil mi ruku na záda. Projel mnou třes, který pramenil z chladu jeho kůže. Vymrštila jsem hlavu v tom náhlém šoku a zaměřila pohled na jeho sněhově bílé ruce, které se na první pohled nezdály tak studené.
"Co přesně chcete po mně?"
"Nerad se opakuji, ale přišel jsem vás navštívit, slečno. Pokud vím, jste tu naprosto zbytečně." Vykulila jsem na něj své elektricky modré oči. Nikdy se mi nepodařilo obhájit svoji nevinu. Nikdo mi nevěřil, ani má malá sestřička. Po tváři mi stekla drobná slza. Zavřela jsem oči, abych ten zbytek zadržela. Nechtěla jsem plakat a tak ukázat svoji slabost.
"Vždyť mě ani neznáte. Nic o mně nevíte," zakřičela jsem.
"Vím toho daleko více, než vůbec tušíte," řekl temně.
"To určitě," zavrčela jsem.
"Takže, jmenujete se Mary Alice Brandon. Narodila jste se 5. července 1901 v New Yorku. Máte mladší sestru jménem Cynthia. Oba rodiče - George a Luisa - žijí spolu a považují vás za blázna, jen proto, že máte zvláštní záblesky. Nikdo vám nevěří, ale já ano." Zamyšleně jsem se mu zahleděla do tváře.
"To je …hm … působivé. Takže, kdo vám pověděl o mé nešťastné existenci? Nikdo nemá právo. Proč mě nenechají být? Už mi způsobili dost bolesti, která mi vytvořila jizvy na mém poničeném srdci. Můj osud je zpečetěn."
"Nepotřebuji slova ani činy. Mám dar. Jsem předurčen k věčnému hledání."
"Tomu nerozumím."
"Brzy vám to povím."
"Teď?"
"Přijde pravá chvíle, která vám změní život. Jednou nastane."
"Jakou budoucnost mám tady? Řekla bych, že žádnou."
"Nemluvil jsem o tomto místě." Jeho slova nesla zvláštní podtón, který na mě působil jako naděje. Dostat se z mého místa nářku by bylo jako vysvobození. Na tváři se mi roztáhl toužebný úsměv. William se zasmál.
"Lepší. Mnohem lepší. Správné chování je na prvním místě. To jediné mi chybělo. Teď je čas, dostat vás z tohoto prokletého místa."
"Tak jdeme." Vstala jsem, okamžitě připravená k odchodu. William se opět zasmál.
"Víte ne, že bych nechtěl, aby jste šla se mnou hned, ale musíme být nenápadní."
"Brzy." Otočil se a jak přišel, tak zmizel ve dveřích jako duch. Jako by se mi to všechno zdálo. Takže jsem opravdu blázen. Mé místo je dokonce života v tomto zařízení.

Probudila mě rána a tlumené praskání, které se ozývalo ze zadní části pokoje a rozléhalo se hlasitě celou místností. Vytřeštěně jsem otevřela oči, které viděly jen temné obrysy skromného vybavení. Avšak si okamžitě navykly a já jsem měla možnost vidět to, co bych mohla považovat za zázrak. Do okna mi něco bouchalo. Řekla bych, že kamínky. Někdo se snažil upoutat moji pozornost. Urychleně jsem se snažila vstát, ale v tom mi zabránila přikrývka, kterou jsem měla omotanou kolem nohou. Proto jsem zavrávorala a spadla jsem z postele jako zralé ovoce. Z venku se ozval tlumený smích, ke kterému jsem se vzápětí musela přidat. Mezitím jsem se vyprostila ze zamotaného chuchvalce a postavila se na nohy.
Rychle jsem se převlékla ze staré noční košile do ošoupaných džínů a vytahaného trička s dlouhým rukávem. Na bosé nohy jsem natáhla velké ponožky a na ně jsem si nazula staré tenisky. Aby mi nebyla zima, tak jsem si oblékla větrovku. S kritickým zašklebením jsem otevřela okno, které do ticha hlasitě zavrzalo. Přimhouřila jsem oči, které se hned vykulily překvapením. Přísahala bych, že ještě, než jsem usnula, bylo okno zamřížované tlustými bílými mřížemi. Vyklonila jsem se z okna. Pode mnou se ukrývalo pět pater prázdného prostoru, které působily nebezpečně. Jestli skočím dolů, zabiju se. Anděl, najednou pobavený, stál na trávníku s širokým úsměvem. Napřáhl ruce před sebe, jako by mě chtěl chytit do náručí. Hlavou mi běhala varování, která jsem však ignorovala. Uzavřela jsem je do vzdáleného šuplíčku mysli a poddala se blížícímu se pocitu svobody. Už brzy nebudu vězeň, ale svéprávný člověk. Posadila jsem se na okno a rychlým pohybem jsem přes něj přehodila nohy. Pevně jsem svírala okraj okna a dovolila jsem si jeden pohled dolů. Mírně se mi zatočila hlava, jak jsem si představila, že bych měla skočit dolů. Ovšem nic nebylo silnější, než představa, že budu svobodná. Zhluboka jsem se nadechla a prudkým odrazem jsem vyletěla z okna vězení, ve kterém jsem byla takovou dobu vězněná.
Vítr mi rozfoukal vlasy. Žilami mi protékala čerstvá dávka adrenalinu. Tělo se mi napjalo jako šíp, který byl vystřelen z luku. Rozpažila jsem ruce a užívala si ten pocit, že můžu létat. Ta chvíle ale nemohla trvat věčně, takže jsem zavřela oči a čekala smrtelný dopad. Ten se však nestal. Něco tvrdého mě praštilo do zad tak, že mi to téměř vyrazilo dech. Začala jsem lapat po kyslíku. S obrovským překvapením jsem zjistila, že nejsem mrtvá, ale živá a navíc svobodná. Zasmála jsem se svým něžným smíchem a William se ke mně přidal.
"Dobrý večer, slečno.Toto jste zvládla na jedničku," zapěl.
"Jsem tak šťastná. Konečně mám to, po čem celou tu dlouhou dobu, co tu trčím, toužím. Nic nedokáže vyjádřit moje náhlé štěstí. Děkuji Vám, pane Williame. Ale teď chci něco vědět," můj hlas na konci děkovné řeči potemněl.
"Ale jistě, slečno Mary. Jen se ptejte."
"Co po mně budete chtít na oplátku?"
"Jak to myslíte?"
"Tak jak říkám. Sice jsem byla zavřená v blázinci, ale nejsem hloupá. Tohle všechno jste neudělal jen pro mé duševní zdraví. Něco chcete."
"Možná máte pravdu."
"Poslouchám." Srdce mi začalo bušit trochu rychlejším tempem. Najednou jsem se bála, co po mně bude požadovat za svobodu. Měla jsem pocit, že to nebude nic jednoduchého. Za to, co je pro mě nejdůležitější bude daň vysoká.
"Není vhodná chvíle, ani místo." Jeho tvář byla jako z kamene. Nebylo poznat, co si myslí.
"Dobře. Veďte mě, pane." Natáhla jsem ruku, William ji s krátkým zaváháním uchopil. Trochu jsem sebou cukla, ale omluvně jsem se na něj usmála a tak vykročil. Konečně jsem svobodná a i když tuším, že jeho požadavek bude rozhodující, jsem nepopsatelně naplněna štěstím.

Šli jsme dlouhou dobu. Začalo svítat. Měsíc se ukládal k dlouhému spánku a vpouštěl na své místo slunce, které začalo šířit teplo a krásnou záři. William střelil pohledem ke slunci a na čele se mu objevila vráska. Trochu mě udivilo, že je možné, aby se tak tvrdá kůže formovala.
"Myslím, že je čas na odpočinek," řekl rychle.
"Nejsem unavená," zamumlala jsem vzdorovitě. Nechtěla jsem být dlouho na jednom místě. Už mě nejspíš hledají a já se nechci vrátit. Za žádnou cenu.
"Nebojte se, nenajdou nás."
Táhl mě za ruku do stále hlubšího lesa. V něm bylo stále šero. Působil strašidelně. Zastavil se na zvláštní loučce. Pomohl mi se posadit.
"Teď se trochu prospěte. Cesta je dlouhá." Ani jsem nepotřebovala měkkost postele. Spánek mě přemohl tak rychle, že jsem se ani nestihla zeptat, čím se vykoupím.

Obklopoval mě temný les. Bolavé ticho bylo rušené pouze mým rychlým dechem a hlasitým bitím srdce. V uších mi hučelo, hlava se mi točila a krev mě tlačila ve spáncích. Byla jsem sama. Nehybně jsem se opírala o tlustý kmen starého dubu, u kterého jsem tak tvrdě usnula. Ohlédla jsem se. Z mezery mezi stromy žhnuly dvě karmínově rudé oči, které nebyly Williama. Ze stínu vyšel bledý člověk oblečený jen do půl těla. Jeho dlouhé blond vlasy byly stažené do culíku. Přikrčila jsem se právě v okamžiku, kdy se odrazil od země a skočil.

Moje zmatení bylo takřka hmatatelné. Seděla jsem pod starým dubem. Naproti mně seděl ten půvabný muž. Na čele mi vyrazily krůpěje potu a celá jsem se třásla. Ale ne zimou. Strachem.
"Děje se něco?"
"Oh, ne. Jen jsem měla zlý sen."
"Už je pozdě. Vyrazíme na cestu." Pomohl mi na nohy, ale moji ruku nepouštěl. Opět jsme šli ruku v ruce za osudem.
Cesta ubíhala za občasného prohození pár slov. William se zastavil. Narazila jsem do něj. To mě trochu rozesmálo. Najednou byl roztěkaný. Stále se rozhlížel kolem. Teprve teď jsem si všimla, že stojím na dlouhém molu. Přede mnou byla desítka starých lodí. William se rozběhl táhnouc mě za sebou. Zastavil se u jedné malé loďky. Vysadil mě na její palubu.
"Jděte do podpalubí. Hned za vámi přijdu." Uposlechla jsem ho. Slezla jsem po krátkém žebříku. Dole byla tma. Ozvala se zvláštní trhání kovu a šplouchání vody. To mě vystrašilo. Srdce mi začalo bít jako splašené. Přikrčila jsem se ve vzdáleném rohu lodi. Do podpalubí vešel William. Vykřikla jsem. Chyběla mu jedna paže. Přiběhl ke mně tak rychle, že z něj byla rozmazaná šmouha. Vykulila jsem oči. Nebyla jsem schopná přinutit nohy utíkat.
"Promiňte mi to," řekl smutně. V očích se mu zatřpytily drobné hvězdičky, pohladil mě po tváři. Po bradě. Jeho prst putoval přes klíční kost, kde se zastavil. Sklonil se ke mně, jako by mě chtěl políbit.
"Co tím myslíte?" Nedopověděl. Místo toho se nadechl. Ucítila jsem pálivou bolest na krku. Jeho zuby mi prokously kůži na krku a sál ze mě životní energii. Rychle ode mě odskočil utírajíc si bradu, po které mu stékal pramínek temně rudé krve. Mé krve. V tu chvíli se ve mně rozpoutal pekelný boj. Tělo mi sžíraly plameny a já se propadla do temnoty. Poslední, co jsem slyšela byl Williamův křik a vrčení v blízkosti mě. To musel být můj konec.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama