Hynoucí duše

20. září 2009 v 20:43 | Lareth |  Poezie
Když zemře milovaný člověk, život se hroutí. Dívka z mé básně přišla o to nejcennější rukou osoby, které tolik důvěřovala. Vybere si pomstu nebo se bude chtít přidat k tomu, jemuž darovala své srdce? Doufám, že se vám bude má báseň líbit. Komentujte ji, prosím. Vaše Lareth



Když zamhouřím oči,
vraha ve snech vídám.
Když otevřu je,
vidím jeho přízrak.

Pronásleduje mě celou dobu,
jak sestra lásku mi zabila,
nedokážu zakrývat lidskou zlobu,
duše moje na střepy se rozbila.

Nemůžu žít, když on odešel pryč,
pomsta je to jediné co při životě mě drží,
odnesl si s sebou od mého srdce klíč,
hluboko ve mně naděje leží.

Chci najít skulinu, jak od trápení utéct,
potřebuji ho vidět, polibek mu dát,
chci se na pramen vzpomínek roztéct,
musím se ostatního vzdát.

Rodinu nechám napospas osudu,
s ním zmizela poslední špetka radosti,
nemůžu; déle tu nebudu,
nechci; ztrácím se v bolesti.

Natáhni ruku lásko moje,
vezmi mě k sobě do náručí,
však potřebuješ zpět srdce svoje,
nechci žít bez tebe, to mi má duše poroučí.

Brzy budu u tebe,
splyneme v celistvou duši,
rozzáříme noční nebe,
mé srdce z posledních sil buši.

Brzy se setkáme…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janna Janna | 20. září 2009 v 20:46 | Reagovat

ach, nádherná básnička :) vytiskla jsem si ji a mám ji na deskách do školy :D

2 Lareth Lareth | 20. září 2009 v 21:21 | Reagovat

Janna: Teď se červenám:D... děkuji:).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama