Déšť

20. září 2009 v 18:20 | Lareth |  Jednodílné povídky
Krátká povídka o letním dešti a smutku z pocitu, že nikam nepatří.



Ležela na posteli a po tvářích jí tekly tiché a bolestivé slzy. Dlouhé hnědé vlasy, které lemovaly její bledou pihovatou tvář, teď měla spletené do silného copu, jen pár tenkých pramínku jí neposedně poletovalo kolem hlavy. Do ticha bubnoval letní déšť, který byl předzvěstí blížící se bouřky. Na okně rozkvétaly její oblíbené květiny do nádherných barev. Tohle nebylo poprvé, co měla pocit, že nikam nepatří. Tentokrát strach ze samoty přetekl přes okraj. Žal jí stiskl srdce. Chtěla by se schoulit do kouta. Složit hlavu do dlaní a pozorovat dění života shora. Taková pozice nemůže bolet. Nebude potřebovat čas, jež uchlácholí její hlubokou bolest propichující její zatracené srdce. Už několik let balancuje nad propastí. Trpí závratí. Ztratila téměř všechnu naději v lásku, která pro ni nejspíš neexistuje. Slunce zářící v jeho východu už nemá takovou sílu jako dřív. Teď když už ztratila i ten poslední záchvěv. Jiskřičku.
Prudce se zvedla ze svého smutku a proběhla dlouhou chodbou ven. Déšť jí začal smáčet vlasy. Z copu stáhla sponku a rukama ho rozpletla. Zatočila se dokola. Její smích proklál ticho jako blesk, který rozdělil temnou oblohu. Zaklonila se, aby nastavila tvář příjemným kapkám připomínající letmé doteky andělských prstů. Pocit toho, že konečně má pro co žít ji navrátil do života. Stačilo jen stáhnout z ramen těžké břímě. Je dost silná na to, aby ulevila blízkému od trápení a pomohla mu najít ztracenou cestu. Může pro něj být světlem v temnotě. Teď už stojí pevně na nohou a ví, že má vše před sebou. Vždy najde někoho, kdo ji má rád. Vzpomene si na své trápení. Bude se už jen smát. Přestane se schovávat za stín a bude opět milovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama