Bloody tears

20. září 2009 v 18:09 | Lareth & Janna |  Jednodílné povídky
Povídka o Belle. Spoluautorkou je Janna:).













Díra v hrudi té dívky byla stejně černá jako propast v její duši. Seděla opřená o zeď v rohu svého setmělého pokoje, víčka pevně semknutá k sobě a z očí se jí i přes jejich zavření řítily slzy po tvářích. Nemohla uvěřit, že to udělal. On, kterému tak věřila ji zradil a řekl jí to nejhorší. To, co nikdy neočekávala.

Nemohla zapomenout na výraz v jeho tváři, když ji to říkal. Ten chladný výraz postrádající jakékoli emoce - jakoukoli lásku. A ona si myslela, že ji miloval. Spletla se. Proč ji ale předtím lhal? Proč ji neodhodil jako hadrovou panenku už na začátku? Zřejmě to měl v plánu celou dobu. A ona byla hloupá. Jak si mohla myslet, že on - tak dokonalý ve všech ohledech - bude chtít takovou ubohou podprůměrnou lidskou holku jako je ona? Další slza ji stekla po obličeji.

Nechala ji kanout po tváři. Jeden ze vzlyků se jí vydral z hrdla. A za ním následoval další a další. Zhroutila se k zemi. Tvář měla položenou na chladné podlaze. Její tělo se nezadržitelně chvělo. Srdce plakalo spolu s ní. Jak může člověk, který ji tak miloval, najednou říct pravý opak svých slov? Popřít to, v co bezmezně věřila?
Snažila se na nic nemyslet, ale nešlo to. Jeho obličej se ji zas a znovu objevoval před jejíma očima. Ty oči plné úsměvu, barvy tekoucího topazu... Ale vzpomínka ji jen zasadila další bolestivý trn do srdce, které už bylo samo o sobě poničené. Její myšlenky se teď začaly ubírat jiným směrem. Jenže tím by vše popřela. Slib, co mu dala, že nevyvede žádnou hloupost... A co Charlie? A Renée? Vždyť by jim tím nehorázně ublížila... ale může někdo ublížit víc než on ublížil jí, když ji opustil?
Ta odpověď je jednoduchá. Stačí jen pootevřít ústa a vyslovit jednoduché slůvko. Ne. To on jí ublížil. Rozdrásal její osobnost na nepatrné kousky, které už nikdo neslepí. Ale proč by ona teď měla ubližovat těm, kteří s ní zůstali? Těm, kteří ji nadevše milují? Schovala obličej do dlaní.
"Bello," šeptal sametový hlas.
"Ne," zasténala ta zdrcená dívka. "Nech mě. Nenič mě ještě víc. Jdi pryč." Ruce z obličeje si přiložila na uši a ještě více se rozvzlykala.
"Nesmíš to udělat," promlouval k ní.
Ale ta slova jako by probourala tu váhavost, co v sobě měla. Ta slova způsobila, že najednou ještě víc chtěla udělat to, co mu slíbila, že nikdy neudělá.
S trochou odvahy se zvedla ze země. Její kroky byly pomalé a váhavé. Neměla stoprocentní jistotu. I když jistá převaha tam byla. Vydala se ze svého pokoje po schodech dolů. Tak jako pokaždé, i teď pod ní zavrzal třetí schod svrchu. Ale to ona nevnímala. Teď měla jediný cíl. Pomalu krok za krokem se plížila předsíní. Dech měla mělký a srdce jí hlasitě bušilo. Každý krok se snažila vyvážit. Střelila pohledem k věšáku, kam si Charlie každý den odkládá zbraň. Přišla až k němu, vzala potichounku pistoli a zadívala se na ní. Dalšími kroky přistoupila do kuchyně, kde si vzala blok a tužku. Rychlými tahy perem naškrábala těch jediných pár řádků, které tu může zanechat. Každé slovo, které vpisovala na papír, jí vyrývalo hlubokou ránu do srdce. Slza se slzou se mihla přes její tvář. Každá z nich s lehkým ťuknutím dopadla na vzkaz. Každá slza rozmazala poslední zprávu. Poslední slova před jejím koncem. Když dopsala dopis na rozloučenou, sedla si ke kuchyňskému stolu, na něj položila promočený papír a s třesoucíma se rukama si přiložila zbraň ke spánku.
Hlaveň ji studila do spánku. Její prst se třásl na spoušti. Tak moc to chtěla a přitom taky ne. Tak moc chtěla odejít tam, kde ji žádné starosti nebudou pronásledovat, ale nechtěla ublížit nikomu z těch, co tu zůstali.
Jenže její žal byl silnější. Zhluboka se nadechla. Zbraň sevřela pevněji.
"Pro tebe, lásko," zašeptala svá poslední slova do ticha. A pak...
Střelila.
Její bezvládné tělo se sesunulo na podlahu, kde se začala okamžitě vytvářet velká louže krve. Teď už snila věčným spánkem. Teď už ji nic neprobudí.
Drobné kapičky krve ulpěly na dopise na rozloučenou.
Hlasitý výstřel však slyšel její otec. Seběhl schody. Urychleně vběhl do zakrvácené kuchyně. Uviděl Bellino tělo utápějící se v kaluži temně rudé krve. Zhroutil se k zemi. Vzal do rukou její bezvládnou hlavu a jemně jí poplácával po tváři. Snažil se ji probudit. Ale marně. Hlavu lehce položil zpátky. Teď si třes vzal do spárů jeho. Slzy mu nezadržitelně tekly po zvrásčených tvářích.
"Bello. Bellinko, dceruško. Proč?" vzlykal. "Probuď se. Neopouštěj mě. Prosím. Vrať se!" Věděl moc dobře, že už nežije, ale přesto zavolal záchranku. Tak k jeho největšímu neštěstí konstatovala smrt sebevraždou. Přijeli i jeho kolegové a odnesli zbraň jako předmět doličný. Záchranka si odvezla tělo jeho jediné dcery a on zůstal napořád sám. Zhroucený. Teprve teď si přečetl dopis.


"Tati,"začínal. "Vím, že ti tím zasazuji neskutečnou ránu, ale věz, že žádná bolest nemůže být větší než ta, kterou trpím já. Měla jsem snad trpět? Není lepší se osudu rovnou vzdát? Co když prostě není žádná jiná cesta? Co když je jen jediná? Dá se po ni nejít? Prosím, tati, odpusť mi to. Pamatuj si, že jsem tě opravdu milovala. Byl jsi ten nejlepší táta na světě. Prosím, vyřiď Renée, že mě to mrzí, ale jinak to nešlo. Že mi byla tou nejlepší kamarádkou i mámou zároveň.Věř, že někde tam za horizontem života se budu mít lépe. Tam není žádná bolest. Tam slunce prosvěcuje ten jediný a věčný den, který čeká jednou na každého. Nedokážu říct, jestli spáchat tenhle čin je zbabělé nebo odvážné. Ale jedno vím jistě. Je to osvobozující. A já se chci osvobodit. Hlavně si nic nedávej za vinu, za vše můžu jen já a ta jedna jediná osoba, která měla v hrsti mé srdce. Jenže ta si s ním jen pohrála a zahodila ho. Jenže já to prostě neunesla. Promiň. S láskou tvá Bella."

To mu vehnalo ještě více slz do očí a on nebyl schopen jediného pohybu. Dlouhou dobu zíral na to jediné, co mu jeho dcera zanechala. Pár řádků, které napsala před svojí smrtí. Ona zemřela jen proto, že nemohla žít bez toho, kdo ji opustil. Ten žal, který teď Charlie cítil, byl nepopsatelný. Všechno v jeho životě se zhroutilo. Ta jediná věc, která ho dokázala udržet šťastného, je pryč. Odešla na lepší místo a jeho nechala truchlit. Už téměř týden byl jako tělo bez duše. Ta tragická zpráva se rozšířila po celém Forks jako lavina. Přicházelo mnoho lidí, ale on neotevíral. Telefon zvonil, ale on ho nezvedal. Byl teď sám a on chtěl tomu jedinému štěstí, co měl, vystrojit nádherné poslední rozloučení. To byla věc, kterou potřeboval udělat. Ale ani přes to se pocitu viny nezbavil. Ten ho tížil u srdce.
Pohřeb byl obrovský, minimálně co se dostavených lidí týkalo. S Bellou se přišlo rozloučit téměř celé Forks, z Phoenixu přiletěli Renée s Philem.
Téměř všem tekly slzy po tvářích - Charlieho nevyjímaje. Přestože neměl, on přebíral vinu za to, že si Bella vzala život. Jeho jediná dcera. Kdyby ji nedovolil se nastěhovat do Forks, kdyby tu radši sám žil, nic by se nestalo. Bella by žila a byla by šťastná.
Jen k jednomu člověku cítil větší hněv než k sám sobě. A to byl ten kluk, co měl na její smrti ještě větší úděl než on sám. Edward Cullen. Chtělo se mu zlostí odplivnout od trávy. Ale neudělal to, protože by akorát poničil tu posvátnou chvíli, co teď panovala.
Nevnímal moc slova, která se linula z úst kněze, ale za to se hluboce zadíval na náhrobní kámen na kterém stálo:
Isabella Marie Swan
Milovaná dcera, přítelkyně
Ať jsi, kde jsi, stále tě milujeme…

Náhrobek byl s nádherného bílého mramoru, který ve slunci zářil. Pod ním byla hluboká díra, ve které byla uložena rakev z ebenového dřeva. Tam dole ležela Bella. Ta jediná, kterou miloval. Tváří se mu prohnal obrovský stín žalu. Kněz mezitím dopověděl poslední slova, kterými téměř ukončil rozloučení s jeho jediným dítětem. SKrz hrdlo se mu vydral vzlyk.
"Isabello, odpočívej v pokoji. In nomine patris et filií et spiritus sancti. Amen," dořekl a pokřižoval se. Ostatní to zopakovali a pomalu se rozcházeli. Ještě přihodili po hrsti hlíny do hlubokého hrobu a odešli. Takové bylo rozloučení s mladou dívkou, která skonala neopětovanou láskou. Charlie se naposledy ohlédl tam, kam se vytratilo jeho štěstí a odkráčel spolu s ostatními truchlíc uvnitř…

Půlnoční tma po hřbitově se plíží,
kdo se smrtí blízkého se smíří?
Ten, za kterého života se vzdala,
nad místem jejího odpočinku stojí,
aniž by se na jeho lásku znovu ptala,
smrt a žal její čin spojí.
Ten, který k ní stále lásku cítí,
pokládá na hrob bílou růži,
její smrt v něm bolest vznítí,
vytvoří jizvy na jeho bledé kůži.
Řekne dívce spanilé, že brzy se setkají,
ví, že pravdu čistou nemluví.

On do pekla, ona do nebe. Nikdy se už nespatří…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Perla Perla | Web | 11. března 2013 v 17:00 | Reagovat

Tak to bolo nádherné. Veľmi sa mi to páčilo. Nemám čo dodať, zobrala si mi slová.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama