Alea iacta est!

20. září 2009 v 18:07 | Lareth, Nayse & Ywaine |  Jednodílné povídky
'Když hvězda jasná padala, múza za mozek nás chytala.' Mnohá díla vznikají pod širým nebem. Toto není výjimkou. Povídka Alea jacta est neboli Kostky jsou vrženy vznikla v noci 15. července. 2009. Většinou je každá věta psaná nikým jiným, buď Lareth, Nayse nebo Ywaine. S přáním pevného zdraví:D a příjemného počtení. Vaše Lareth, Nayse & Ywaine.

















Rozzářené slunce se právě přichystalo ke spánku a jeho záře zalila mojí poslední cestu, jež jsem musela vykonat i přes veškerou nechuť, kterou jsem ve svém srdci chovala. Myšlenky se rozlévaly do všech stran mé mysli a já nechtěla pochopit proč. Mysl se nějakým zvláštním způsobem obrnila proti veškerému utrpení, které by mi zanechalo jizvy na už tak poničené duši.
Jak moje bytost může existovat bez tebe? Ale přitom s tebou pomalinku umírá. Mysl nemůže poroučet srdci, avšak ani srdce nemůže poroučet mysli. Vlastně ani nevím zda tě víc nenávidím či miluji. Nenávist má větší paměť než láska, ale ta je silnější. Obrovská část mé osobnosti ti chce ublížit. Ta druhá, možná větší, tě chce obejmout a utěšit. Jenomže ti nemůžu ukázat slabší obraz mého bytí, které žilo pro lásku, ale bez ní zemře.
Slunce se mezitím dostalo až za horizont a vyšel měsíc v úplňku, jež ozáří můj nadcházející osud. Tma obklopující stromy se rozmístila okolo mě a jemný noční vánek mi rozvlnil vánek. Po zádech mi přešel mráz. Pohlédla jsem k nebi, kde se rozsvěcely první zářivé vzdálené body. Vdechuji opojnou vůni svobody a přemýšlím nad tím, jak dlouho jsem musela čekat, než jsem překročila vlastní stín, což bylo těžší než se zdá. Rozbouřené myšlenky se začaly ubírat jediným směrem, jež jsem v poslední době řešila nejvíce. Před očima se mi rozlil rozmazaný obraz, ze kterého vystupovaly pronikavé a hluboké oči zářící jako modrý oceán věčnosti. Můj pohled se setkal s miliardami hvězd, ale já jsem hledala tebe. Každá hvězda byla jako možnost, kterou jsem si mohla mezi tisíci vybrat. Nejzářivější bod na noční obloze byl vzdálený tak jako ty jsi mně. Mohl jsi být kdekoliv.
Pomalé kroky se změnily v rychlé utíkající před blížícím se nebezpečím. Jenomže mé oči nebyly tak rychlé jako nohy a já se ocitla na vlhké zemi. Nestihla jsem si všimnout postavy, která na mě zaútočila zpoza temných stromů. Jeho silueta byla tajemná jako dnešní noc. Avšak jsem dobře věděla, že teď je konec mého života. Kostky jsou vrženy. Ale stále je možnost úniku. I když se moje zúčtování kvapně blíží, síla, jež jsem vložila do výskoku, mi umožnila drobný náskok před osobou zahalenou v černém kápi. Nejdřív jsem toužila po záchraně, ale potom jsem si uvědomila, že nemám pro koho tu být. Osoba, kterou jsem milovala, mi ublížila a já se zbaběle chtěla pomstít svojí smrtí. Ač se můj čin zdá hloupý, pro mě má nezvratnou hodnotu, jež jsem ochotna zaplatit za jeho pozdější bolest. Před smrtí se všichni přikrčí strachem, jen já jí jdu vstříc. Uvědomila jsem si, že se omluvil a nejednou, ale hlubokou propast v mé duši nezacelil a nikdy se tak nestane. Nevěděla jsem zda umírám kvůli němu nebo sobě. Nešla jsem si pro bolest ani osvobození. Mým odpočinkem bude poklid, nevědomost, ale hlavně samota chránící mě před spalujícím žalem. Tak tohle je mé peklo. 'Tvé bude o tolik horší,' pomyslila jsem si s překvapivou škodolibostí. Donutila jsem nohy, aby se zastavily a já se mohla plně oddat smrti.
I přes veškerou odhodlanost, rozloučit se s tímto světem, se ve skrytu duše objevila jiskra, která odhalila naději a přinášela sebou nový život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama