6. kapitola - Setkání s osudem

31. března 2009 v 19:19 | Lareth |  Povídka - Prokletí nesmrtelných

Konečně mám pro vás delší kapitolu, tak doufám, že se bude líbít. Napište komentáře:). Vaše Lareth:)













Naposledy jsem se zhluboka nadechla a vyrazila klidným krokem zpátky k Jacobovi. Moje šance jsou malé, ale alespoň mám malou naději, kterou hodlám zužitkovat. Pomalu jsem k němu došla, musela jsem si nechat ještě nějakou chvíli na rozmyšlenou, ruce se mi klepaly, byly studené jako led a srdce mi splašeně tlouklo. Zastavila jsem se dva metry od něho. Blízkost jeho studeného neživého těla ve mně vyvolávalo panickou hrůzu a vzbuzovalo ve mně nenávist. Měla jsem chuť zabít ho. Položila jsem si ruku na bříško, z
nějakého důvodu ve mně naše dítě vzbuzovalo pocit klidu a téměř neslyšně jsem promluvila.
,,Jak už jsem řekla, zůstanu s tebou. A ty moje podmínky znáš. Nic víc po tobě nechci a ty po mě chceš opravdu hodně. Nemyslíš, že je to nefér?" Můj hlas zněl klidně, ale hluboko v něm byl osten sarkasmu. Než promluvil, prohlížel si mě a slova volil velice pečlivě.
,,Víš, že to neudělám. Ty se mnou zůstaneš, tak jako tak." Poslední slova procedil mezi zuby, i když se snažil o vyrovnaný tón.
,,Pokud moje dítě a Edward s Carlislem nebudou v bezpečí, mám jiné řešení. Nelíbilo by se nikomu, ale v tom případě, že se nedomluvíme, mi nic jiného nezbyde a já se chytnu jakékoliv možnosti." V jeho očích jsem viděla strach, když nechtěl vyjednávat, budu ho vydírat.
,,To bys nikdy neudělala."
,,Tvůj názor."
,,Nemáš odvahu, Bello."
,,Jacobe, jediná možnost. Sám víš, že stačí pár slov Edwardovi a on tě nezabije, když si to budu přát. Nechá tě a odejde. Nechá i mě. Nikdy by mi nezpůsobil bolest. Nikdy mě nevyhledá." Tahle slova vyzněla jako by z úst někoho jiného. Byla to naprostá lež. Lež, která mi otupovala smysly. Drala mi slzy do oči.
,,Chápej, nemůžu ho nechat žít. On v tvém srdci bude stále, když bude žít. Nikdy na něj nezapomeneš. Vždycky budeš mít naději, že se jednou vrátí, nebo že se vrátíš ty. Jeho smrt bude vysvobození pro vás oba. Ty jednou zapomeneš a budeš konečně šťastná."
,,Když bude na světě, neznamená, že nezapomenu. Zapomněla jsem na spoustu věcí z mého života. Jednou se to stane."
Přemýšlel. Možná mu došly argumenty. Musím pokračovat, dokud váhá.
,,Chápej, když je zabiješ, to bude ta věc která mi ublíží a kterou ti nikdy neodpustím. Bude to záminka k mé nenávisti k tobě."
,,Nemůžu, on mi tě vzal. Má v tvoje srdce. Bije pro něho. Chci, aby patřilo mně."
,,Jednou ti patřit bude. Zapomenu. Časem." Můj hlas podobající se lehkému vánku se třásl a byla z něj znát bolestivá skutečnost. Co když to bude pravda. Co když zapomenu na Edwarda. Naše první setkání. Náš první polibek. Co když mi čas dovolí zapomenout na celou moji rodinu. Na naše dítě, které bude šťastně vyrůstat u nejhodnějších lidí - upírů na světě. Jednou se zeptá na svoji matku, ale co mu povědí? To ona tě opustila, zlatíčko. Můj drobeček si bude myslet, že jsem ho neměla ráda. Ale já ho miluji od první chvíle. Teď je nerozdělitelnou součástí mě. Moje podstata. Jeden z mála důvodů, proč být naživu.
,,Já…" Jacobova, nejspíš rozhodující slova přehlušil temný hluk přicházející zvenku. Tohle nevěstilo nic dobrého. Jacob okamžitě zpozorněl a zaposlouchal se. Nejdřív střelil pohledem po mně a pak ke dveřím. Nejspíš zvažoval, co dělat. Jestli mě nechá zde v místnosti nebo mě vezme s sebou. Nakonec se rozhodl pro druhou variantu a táhl mě za sebou jako nějakého prašivého psa. Vyšli jsme ven, Jacob se rychle zastavil a obezřetně se rozhlížel okolo sebe. Hluk přicházel z chodby za recepcí. Jacob přidal do kroku, že jsem ho málem nestíhala a vlála jsem za ním.
Největší šok mě čekal na místě. Byli tam všichni. Alice měla na tváři naštvaný výraz, že vypadala jako upír. Bojovala s několika strážnými. Jednomu odpadl bílý kus kamenného studeného těla daleko do chodby. Bojovala jako lvice, která bránila svoje mláďata. Vím, že věděla, že tam jsme, ale nejdříve se chtěla vypořádat s ostatními.
Emmettova tvář nebyla rozzářena smíchem jako vždy. Jeho výraz byl kamenný. Bil se jako medvěd za všechny z nás. Miloval celou rodinu jako já. Chtěl ji mít pohromadě. Nezraněnou. Šťastnou. Nutně jsem potřebovala nějakou dávku smíchu, zvykla jsem si na jeho humor. Stále se usmívající pro mě byl jako hvězda v temném životě. Uměl mě rozesmát.
Esmeina srdcovitá tvář byla poznamenána utrpením ze ztráty manžela a syna. Bylo to nesnesitelné, vidět ji bojovat. Vždy křehká a klidná Esme bojovala taktéž za celou rodinu.
Jasper se bil zkušeně, avšak nějak prkenně. Za celou dobu, co jsem si vzala Edwarda a došlo k mojí proměně byl Jasper v mé přítomnosti mnohem uvolněnější a vzájemně jsme se lépe poznali. Byl to můj bratr, součást rodiny.
Rosalie, avšak mě neměla ráda, vím že za mě nebojovala. Bila se za nevlastního otce a bratra.
Tváře všech byly poznamenané neštěstím, které nás potkalo. Okamžitě bych se za nimi rozběhla a do posledního je objala, ale moji ruku svírala Jacobova o hodně silnější.
Všechno naráz se seběhlo hrozně rychle. Pohnula jsem se o pár centimetrů a všichni Cullenovi otočili hlavy ke mně s vystrašeným výrazem v jejich andělských tvářích. Strážní toho využili a vším, co z nich zbylo se na ně vrhli. Můj výkřik se nesl celým hradem s dlouhou ozvěnou. Viděla jsem odlétnout kus bílé kamenné hmoty. Létal kus za kusem. Rozeznávala jsem ruku, nohu a spoustu drobných kousků. Zhroutila jsem se s pláčem k zemi, mým tělem otřásaly divoké vzlyky. Chtěla jsem okamžitě zemřít. Chodbou se neozývaly jen mé výkřiky, ale hned několik najednou. Uslyšela jsem další hluk o několik metrů za námi. Nechtěla jsem se otáčet, moje tělo ochrnulo neuvěřitelnou a nesnesitelnou bolestí. Moje tělo nepřijímalo nic jiného než pláč a vzlyky. Cítila jsem se jako bych měla duši oddělenou od těla. Bylo mi špatně. Někdo z rodiny zemřel mojí vinou. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, kdo přišel o život. Všechny jsem je bezmezně milovala, nechtěla jsem přijít ani o jednoho z nich.
Z plných plic jsem křičela "Utečte, prosím. Zachraňte se." Můj hlas postupně odezníval, já jsem se zřítila na podlahu a silně jsem se uhodila do hlavy.
Okolo mě se rozhostilo ticho a mojí myslí probíhala velká spousta myšlenek a vzpomínek. Zastavila jsem se u jednoho obzvlášť silného pocitu nebo to byl sen? Naše děti. Dvojčátka. Malý chlapeček Jasper Edward a holčička Rosalie Elizabeth. Byly jsme na Edwardově a mojí loučce. Všichni jsme se drželi za ruce jako šťastná rodina. Malý Jasper se smál a krásná Rosalie si roztomile hrála v trávě. Edward mluvil o síle našich dětí. Jazz uměl léčit. Rose uměla ovlivňovat lidi v jakémkoliv smyslu. Proto…Další byl děsivý. Viděla jsem Rosaliinu trpící tvář. Její ruce, nohy, zbytky těla odpadávající. Z úst jí vyšlo poslední sbohem. Chtěla jsem ji zachránit, ale jako bych byla svázaná. Jasperův výkřik se nesl hradem směrem ke mně, projel mnou jako tlaková vlna a já jsem otevřela oči s vystrašeným výrazem.
Nechtěla jsem se probudit. Nechtěla jsem realitu.
První, co jsem uviděla byla Edwardova krásná tvář zahalena ve smutku. Rozhlédla jsem se. Byli jsme stále na chodbě, ale Jacoba jsem neviděla. Moje srdce splašeně bilo, pohledem jsem je všechny vyhledala. Alice, Esme, Carlisle, Emmett, Edward…to nemůže být pravda. Kde jsou Rose s Jazzem? Z očí se mi začaly hrnout slzy. Nezadržitelně jsem začala propadat hysterii. Dopustila jsem, aby zemřeli. Oni už nepřijdou. Mojí vinou.
,,Bellinko…" řekl Edward něžně, ale z jeho hlasu jsem cítila bolest. Ucítila jsem drobný pohyb v bříšku. Miminko nebo miminka se hlásí k životu. Měla bych se sebrat. Ubližuje jim to. Položila jsem si jednu ruku na něj a druhou jsem objala Edwarda, ale slzy nešlo zastavit. Za jiných okolností bych byla šťastná, ale…najednou jsem uslyšela kroky. Odtrhla jsem se od Edwarda, otočila jsem se, abych pohlédla do - Jasperovy tváře. Stál tam živý a zdravý. Běžela jsem k němu a objala ho. Všechny jsem je objala. Po dalších krocích jsem měla nezadržitelnou radost. Chtěla jsem tancovat. Rosalie stála se svým věčně naštvaným výrazem hned za Jasperem. Byla schovaná v jeho stínu. Běžela jsem a rychle jí objala. Všichni koukali s očima na vrch hlavy. Edward otevřel ústa, aby je hned zase zavřel. Nevzmohl se na slovo. Tohle byla moje rodina. Byla celá a zdravá. Nikomu nic nebylo. Až na…zvedla jsem hlavu a pohlížela do Rosaliiny znetvořené tváře. Od pravého obočí po ústa se jí táhla dlouhá jizva, která byla známkou boje, který vyhrála. Výkřiky byly její. Zjizvená tvář už jí nikdy nebude připadat krásná. Ona, která na kráse zakládala téměř vše. Váhavě se usmála a já jí ho oplatila. Hned na to jsem se zase svezla na podlahu, ale do hlavy jsem se tentokrát neuhodila. Chytily mě dva páry rychlých rukou. Opět se mi zdál sen. Pokračoval na louce, kde jsem byla s dětmi a Edwardem. Za stromem jsem viděla Jacoba. Starého šestnáctiletého a bezstarostného Jacoba. Postupně se měnil na Jacoba coby vlkodlaka, byl alfa. Změnil se na upíra Jacoba s krvavě rudýma očima. Bledá tvář byla znetvořena. Chyběla mu celá levá strana. Chystal se k útoku. Pomalým táhlým krokem se blížil k Edwardovi, který si bezstarostně hrál s dětmi. Se zuby vyceněnými se Jacob přikrčil a skočil. V dálce jsem slyšela výkřik. S trhnutím jsem se probudila, vykulenýma očima jsem zírala do Edwardovy ještě vyděšenější tváře. Snem zrychlený dech se mi začal zpomalovat. Srdce se vracelo ke správné rychlosti a já se uklidňovala.
,,Bellinko, tak jsem se bál. Co se děje?"
,,Já…já nevím. Ten sen. C-co je s Jacobem?" Hlas se na jméně toho zrádného upíra vyhoupl do takového tónu, až s sebou Edward trhnul.
,,Utekl." Jedno slovo stačilo k tomu, abych se zase rozplakala. Tělo mi začala ovládat hysterie a hlas se mi otřásal vzlyky.
,,T-to n-ne! On se nevzdá."
,,Nic se ti nestane. Už na tebe nikdy nesáhne." Byl naštvaný ještě více než já. Ve chvíli, kdy se Edward vztekle uhodil do hlavy o okénku s hlasitým "AU!", jsem si uvědomila, že sedíme v autě. Rozesmála jsem se nevyrovnaným a neupřímným smíchem. Asi mu nedocházelo, že je stejně člověk jako já. Že může spát, cítit bolest a nemusí se bát, že mě svojí silou rozmáčkne. Rozhlédla jsem se po úplně cizím autě. Za volantem seděl Carlisle. Na místě řidiče byla Esme a celé zadní sedadlo jsme zabírali my s Edwardem. Carlisle jel velice pomalu. Jeho opatrnost byla na místě. Podíval se na mne starostlivým pohledem přes zrcátko.
,,Bello, jsi v pořádku? Hrozně jsi nás vylekala. Asi bych ti měl říct, že Edward tam o tom neví. To náleží tobě. Možná by jsi mu to měla říct, až se vrátíme do Forks."
,,My…my se vracíme do Forks?"
,,Ano. Myslíme si, že to asi bude nejlepší. Budeme na domácí půdě."
Už jsem nechtěla dál mluvit. Jen jsem si položila hlavu na Edwardovu teplou hruď a poslouchala jeho splašené srdce a zrychlený dech. Alespoň ví, jak se cítím pokaždé já. Jako by mi mělo srdce vyskočit z hrudi. Podívala jsem se do Edwardovy tváře a on měl zavřené oči. Nejspíš usínal, tak jako já. Okamžitě jsem upadla do říše snů. Tentokrát se mi zdál krásný sen o rodině. O narození dětí. Už žádné neštěstí, jen radost a šťastný život.

Vzbudila jsem se ve známé místnosti zalité sluncem. Edward spal hned vedle mě. Dívala jsem na tvář vyhlazenou klidným spánkem. Něčemu se usmál. Bylo úžasné vidět ho poprvé spát a po dlouhé době vidět ten bezstarostný úsměv, který tak zbožňuji. Dokázala bych se na něj dívat hodiny, ale rozhodla jsem se, že bych se mohla obléknout a upravit. Mohla bych jít dolů pozdravit rodinu.
Vzala jsem si triko s dlouhým rukávem a bavlněné kalhoty. Vlasy jsem si svázala do ohonu. Šla jsem okolo zrcadla a neodolala jsem nepodívat se do zrcadla. Postavila jsem se profilem a brada mi málem spadla údivem. Bříško jsem měla vyboulené, dobře viditelné. Cože? To mě vyvedlo z míry. Odtrhla jsem se od zrcadla a řekla si, že to musím říct Edwardovi co nejdříve. Dřív než to na mně pozná on sám.
Sešla jsem pomalu po schodech dolů. Teď se nemusím opatrovat jen pro jednoho, ale pro dva nebo tři. Sen, který se mi zdál, nebyl pravdivý, ale nějaká část by mohla.
Prošla jsem halou do obývacího pokoje, kde ležel Carlisle na pohovce. Pravděpodobně spal. Tomu jsem se musela zasmát. Pokračovala jsem do kuchyně. Esme stála zády ke mně u kuchyňské linky. Nahlédla jsem jí přes rameno a zjistila jsem, že dělá lasagne. Mlčky jsem vzala nůž a začala jsem krájet zeleninu na nudličky. Esme zatím vykládala misku těstovinami. Z ničeho nic mě objala, tak že jsem nemohla dýchat.
,,Jsem hrozně ráda, že jsi v pořádku. Bylo to hrozné. Nevědět, kde všichni jste.Vidět tě zhroucenou bylo nesnesitelné. S Rose se to snad časem srovná. Příliš spoléhala na svoji krásu, ale pořád je krásná."
,,Hrozně jsem se bála, že se někomu z vás něco stane. Byly to nejhorší dny mého života."
Esme mě pustila a zkoumavě si mě prohlížela.
,,Je s tebou něco, Bello?" Váhala jsem.
,,Ano i ne, ale vysvětlím vám to všem později. Nejdříve si musím promluvit s Edwardem, tedy až se vzbudí." Rozesmála jsem se a Esme se ke mně uvolněně přidala.
,,Dobře, jsem napnutá jak struna. Carlisle taky vypadá, že usnul na sto let jako Šípková Růženka." Obě jsme se zase zasmály.
Vzala jsem si nůž zase do ruky a krájela dál zeleninu. Sotva jsme daly lasagne do trouby, do kuchyně vešel Edward se zíváním. Vlasy měl rozcuchané a celkově vypadal nevyspale.
Tomu jsem se musela zasmát. Šla jsem k němu, stoupla jsem si na špičky a políbila ho. To mi tak moc chybělo. Potřebovala jsem se ho dotýkat. Potřebovala jsem vědět, že je skutečný. "Edwarde, mohli bychom si promluvit?" řekla jsem vážně. Edward jen nepřítomně přikývl, vyvedený z míry. Táhla jsem ho ven z domu. Šli jsme k řece, kde jsem se posadila na velký kámen, který stál hned vedle toho, který tam kdysi býval. Dávali jsme na něm s Emmettem páku. Tomu jsem se musela zasmát. Edward se na mě zkoumavě podíval. Snažil se analyzovat důvod mého veselí. Sedl si naproti mně na trávu.
,,Víš, něco bych ti měla říct." V ústech jsem měla sucho a moje srdce připomínalo stádo klusajících koní. Edward se mi pohledem vpíjel do očí a moje líčka pod jeho pohledem začala rudnout. Kývnutím mi dal najevo, abych pokračovala.
,,Když jsi byl v komatu…" Odmlčela jsem se, jak jsem bolestně vzpomínala na tu hrůzu. Opět přikývl.
,,Carlisle mi řekl jednu věc. Velmi důležitou věc."
,,Jakou věc?" poprvé promluvil. Hlas se mu třásl.
,,No, on mi řekl, že jsem…"
,,Že jsi?" pobízel mě.
,,Těhotná." dořekla jsem, chvíli se mi díval do očí a pak se na mě vrhnul a chvatně mě políbil.
,,To je. Páni. Jak…jak je to možné?"
,,Ani já, ani Carlisle nevíme. Vlastně on je jediný, kdo to ví."
,,Ale co když budou napůl upíři?" Vypadal hrozně vyděšeně. Mě to děsilo ještě více, ale nepřipouštěla jsem si to.
,,Vím, že oni budou napůl upíři." Edward v tu chvíli vykulil oči a přemýšlel nad mými slovy.
,,Oni? Cože? Jak to víš?"
,,Zdál se mi sen. O našich dvojčatech. Děvče a chlapec. A proč si myslím, že budou poloupíři? No, protože nemůžu být tak dlouho těhotná a přitom už cítím pohyby a koukni." Vstala jsem, otočila jsem se k němu profilem a ukázala na vyboulené bříško. Edward zvedl ruku a položil ji na bříško. V tu chvíli se zase pohnulo nebo pohnuli. Edwardův pohled zněžněl a rychle mě objal. Políbil mě tak nádherně, že se mi zatočila hlava, kdyby mě nedržel. Náš okamžik štěstí. Najednou mi hlavou probleskl obrázek. Opět naše loučka. Usmívající se děvčátko a zlobící chlapec. My s Edwardem znovu jako upíři, sedící ruku v ruce na trávě a zamilovaně si hledíc do očí. Krásná budoucnost.
Zadýchaně jsem se od Edwarda odtrhla.
,,Chtěla bych o něco poprosit Carlislea." Přikývl a vedl mě za ruku s úsměvem na tváři zpět do domu. Už jsem vykročila, že vejdu, ale Edward mě zatáhl za ruku a popadl mě bez obtíží do náručí.
,,Dovol mi to, prosím. Mimochodem, miluji tě." Vlepil mi polibek na tvář a vešel se mnou do haly, kde mě opatrně položil na zem. Opět mě vzal za ruku a vedl mě do obývacího pokoje. Carlisle stále spal. Tiše jsem se zasmála a tentokrát jsem táhla Edwarda já, ale do kuchyně.
Esme zrovna vytahovala jídlo z trouby.
,,Páni, vypadáte tak hrozně šťastně. Teď už mi to můžeš říct?" Přikývla jsem. Otočila jsem se k Edwardovi. "Mohl by jsi to rozhlásit dál, prosím?"
,,Jasně." Znovu mě políbil a odešel s úsměvem na tváři.
Otočila jsem se zpět k Esme.
,,Víš, Esme. Já jsem těhotná." Jakmile jsem to dořekla, Esme mě objala, ale teď mnohem menší silou.
,,To je naprosto úžasné. Páni. Sice tomu vůbec nerozumím, ale to si necháme na později."
Do místnosti se přiřítila Alice s Emmettem a okamžitě se na mě sesypali. Všichni vypadali šťastně. Byli šťastní. Jasper se připlížil za mě a vylekal mě tak, že jsem málem upadla. Naštěstí mě zachytila Esme a podrážděně si Jaspera změřila. Já jsem se rozesmála a objala ho.
,,To je úžasné, Bello. Gratuluji." Všichni se hlasitě smáli, bavili se a tohle byla rodinná idylka. Akorát někdo chyběl. Rose. Vyšla jsem z kuchyně a skoro jsem se s ní srazila. Rychle mě objala a šeptala: ,,Bello, to je báječné. Přijmi i moje gratulace, prosím."
,,Děkuju." Slzy štěstí mi tekly proudem a Rosalie se na mě káravě podívala.
,,Sakra Bello, proč brečíš?"
,,Když já jsem tak šťastná. A já nemůžu za to, že brečím. To já ne."
,,Jujda, hormony." Spolu jsme se zasmály a já ji znovu objala.
V kuchyni bylo stále veselo, teď se přidal i Edward a přišel i rozespalý Carlisle. Esme poslala nás tři lidi do jídelny a přinesla nám lasagne. V tu chvíli nikdo neřešil, jak to vlastně bude dál. Co bude s Jacobem, až se pro mě vrátí. Ani co bude s lidmi v tomto domě. To vše odplulo do pozadí a my se všichni radovali. Starosti jsme nechali na později. Edward mě chytil kolem pasu a dlouze mě políbil. Budoucnost vypadala růžově, ale nenechme se oklamat. I štěstí se může zvrtnout.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama