5. kapitola - Nejlepší přítel?

31. března 2009 v 19:18 | Lareth |  Povídka - Prokletí nesmrtelných

"Nejlepší ořítel?" - toť otázka k zamyšlení. Posuďte sami. Vaše Lareth:)













Jacob ke mně přišel rychlým, ale tichým krokem.
,,Bells. Tak jsem se o tebe bál. Jak ti je?" Snažil se o bezstarostný tón, ale zabarvení jeho hlasu znělo spíš bolestně. Takže, on si myslí, že jsem vlastně já ublížila jemu. To on mě odtrhl od mé rodiny. On mě zavřel na nejděsivějším místě na světě. Místo, které jsem tak hrozně nenáviděla. Toto místo živě vyvstalo z mých nočních můr a já tady musím prožívat horor. Ale on se cítí ublíženě, za to že čekám dítě. Ale mého malého drobečka nedostane. Přitiskla jsem si ruce pevně k bříšku v ochranném gestu.
,,Není mi moc dobře," zalhala jsem. Potřebuji, aby mi na to skočil. Potřebuji odsud dostat Edwarda a Carlislea.
,,Nechceš něco přinést? Nemáš hlad nebo žízeň? Měla by jsi si odpočinout. Promluvíme si později."
,,Možná trochu vody."
Dveře se otevřely a vešel ten strašidelný upír z mého vězení dole ve sklepení. Carlislea, který doteď stál u dveří, ten upír odvedl pryč a já jsem vyjekla. Co když mu něco udělá?
,,Bells, zatím se o ně nemusíš bát."
"Jacobe, poslouchej. Slibuji ti, že s tebou zůstanu. Jen chci, aby jsi je pustil."
,,To nemůžu. Myslíš, že jsem hlupák?" Reakcí na jeho slova bylo viditelné ztmavnutí karmínově červených očí.
,,Ty moc dobře víš, že to tak není. Já.." Tohle jsem říct nemohla, srdce se mi bolestně dralo z hrudi ven, v krku mi uvízl knedlík a jen těžko jsem to mohla doříct.
,,Já..řeknu mu…" Hlas mi pomalu slábnul.
,,Ř-řeknu m-mu, že už s-s ním nechci…být. Že už ho nechci nikdy…"
,,…v životě vidět." Hlas se mi zlomil a začaly mi padat slzy přes líčka na klíční kosti. Nejhorší utrpení pro mě bylo, nemoct být s mojí životní láskou. S mým Edwardem. Nemohla jsem ho opustit, ale bude to nejlepší pro něj i pro dítě.
,,Bells…"
,,Jen chci, abys mi dovolil porodit naše teda moje dítě a vím, že ty s ním nechceš mít nic společného. Tak by jsi mohl propustit Edwarda a Carlislea, potom jim dát i dítě. Řekla bych mu to sama, že ho ani dítě…nechci." Přerušila jsem ho a slzy mi proudily ještě rychleji a ve větším množství. Chtělo se mi umřít. Ani jednoho z nich jsem se vzdát nechtěla. Oni byli můj život. Moje jediné štěstí. Moje naděje. A tohle byla jediná naděje pro ně. Vzdát se jich. Dívala jsem se Jacobovi do zlověstně rudých očí a viděla v nich, že o mé nabídce vážně uvažuje. Proč by si špinil ruce, že. Nechtěla jsem myslet na smrt ani jednoho z mé rodiny. Neustálým pláčem jsem byla neuvěřitelně vyčerpaná. Bylo to takřka nesnesitelné. Chtěla jsem se ponořit do nevědomí. Najednou jsem pod svojí dlaní, která ležela stále na bříšku jako ochranná klec pro mého malého broučka, ucítila lehké zachvění. Rychle jsem se zvedla do sedu a vykuleně jsem koukala na malou bouli na bříšku. Rukou jsem po něm začala přejíždět a teď to nebyly slzy bolesti a ztráty, ale radosti a odhodlání. Byl živý, hlásil se k životu, o který ho nechci připravit. Začínal z něj být člověk. Tedy spíše polorasa. Člověk a upír.
Za mnou se ozval naléhavý hlas: ,,co se děje?"
,,Ale nic, jen jsem už dlouho ležela. Mám ztuhlé tělo. Potřebuji se protáhnout."
Jacob mi pomohl opatrně se zvednout z neznámé široké postele. Jaká ironie. V upířím doupěti, kde nikdo nemůže spát mají postel. Najednou mě píchlo v žaludku. Tohle jsem si už jednou říkala. Ale v úplně jiné situaci. V té chvíli jsem byla naštvaná kvůli únosu, který na mě přichystala Alice. Tehdy jsem trucovala, radši jsem spala na o něco nepohodlnější kožené sedačce, která taktéž patřila do vybavení Edwardova pokoje. Tu postel jsem začala mít ráda, vlastně na ní mě Edward oficiálně požádal o to, jestli si ho vezmu. Vlastně na ní vznikl náš první kompromis. Tuhle postel nebudu mít nikdy ráda. Jak tady na to místo, tak na tu postel mám nejhorší vzpomínky. Na ní jsem byla donucena říct, že nestojím o Edwarda ani o dítě. Což byla nejhorší lež, jakou jsem kdy z úst vypustila. Jacob mě mezitím dotáhl do místnosti, která vypadala jako - kuchyně? Oni tu mají kuchyň. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. K čemu Aro, Caius a Marcus potřebovali kuchyň a postel?
Jacob si prohlížel moji tvář. Nejspíš studoval můj přihlouplý výraz.
,,Dokážeš si tu něco vybrat sama nebo ti mám něco přinýst sám?" Tvářil se dost zhnuseně, když koukal na jídlo povalující se po kuchyňské lince.
,,Já jíst nechci. Takže si dám jen vodu, pokud dovolíš?" Byla jsem nešťastná a tím pádem i podrážděná. Můj život ztratil smysl.
Jedním douškem jsem vypila celou sklenici vody, ale necítila jsem se o nic lépe.
,,Jacobe, měli bychom si promluvit."
,,Nechceš se nejdříve převléknout?" Pohledem zabloudil na lehkou nemocniční košili, kterou jsem měla na sobě, ani jsem si to neuvědomovala. Přišlo mi to nepodstatné, ale teď když mě na to upozornil, cítila jsem se nepříjemně.
,,Dobře, ale já nezapomenu." Vešla jsem s Jacobem po boku zpět do místnosti a cítila jsem předzvěst velké hádky o život a o smrt, kterou za každou cenu musím vyhrát.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama