4. kapitola - Domácí vězení

31. března 2009 v 19:15 | Lareth |  Povídka - Prokletí nesmrtelných

"Domácí vězení" - co dodat? Pěkné čtení. Vaše Lareth:)













Uvnitř bylo něco nevysvětlitelného. Tři mně známí upíři. Oni byli v nezamčené místnosti. Byli silní. Téměř tisíce let staří. Nedovedu si vysvětlit, proč tu zůstávají, když by mohli bez něčího povšimnutí v klidu odejít a nebo porazit upíra, který je sám? Nechápala jsem to. Šla jsem dál. Vstali, všichni tři došli téměř ke mně, ale dál ne. Netuším proč tomu tak bylo. Poslední krok jsem učinila já, chtěla jsem se dotknout jejich kůže. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli nejsou jen můj další sen, můj výmysl. Když v tom, mě něco zastavilo, jako kdybych narazila do neviditelné zdi. Položila jsem dlaň na tu stěnu a opravdu tam byla. Tak už vím, proč jsou tu. Toto byla nejspíš Jacobova síla. On uměl uvěznit. Ano, i toto byla jeho lidská vlastnost. Promluvila jsem jako první: ,,Aro? Caie? Marcusi? Jste to vy?"
,,Ano, Bello, jsme. Tak vidíš naši situaci," odpověděl Aro.
Chtěla jsem něco namítnout, když v tom jsem dostala nápad. Co kdyby…
,,Aro, když tě někdo dokonale rozruší, přestane tvůj dar…účinkovat?"
,,Ano, při opravdu velkém rozrušení."
,,Tak vím, jak vás odsud dostanu, tedy pokud se dokážete dostat přes strážné. A také mám podmínku."
,,To by neměl být problém, v čem spočívá tvůj plán, Bello?" Neodpověděla jsem hned. Přemýšlela jsem nad tím, co se bude dít dál. Jak tohle všechno dopadne.
,,Udělám něco, pro co budu trpět do konce života. Vy mi, ale slíbíte, že odsud dostanete Edwarda a Carlislea. Dál bych se k tomu už ráda nevracela. Je to pro mě oběť a rve mi srdce, že to musím udělat." V očích jsem téměř okamžitě měla slzy.
,,Myslím, že bychom se potom pro tebe mohli vrátit," řekl Aro přátelským a vděčným hlasem.
,,Ne, to není dobrý nápad. Ještě bych vás měla upozornit na další věc. Edward a Carlisle jsou lidé, takže jestli uslyším, že jste jim nějak ublížili, vrátím se pro vás a jednoho po druhém vás zabiju," řekla jsem výhružným hlasem, po mé tváři přelétl úsměv a po Arově nevěřícnost, ale něco v jeho očích mě donutilo, věřit mu,
,,Promiň mi jednu otázku, Bello. Jak je to možné?"
,,Tak to neví nikdo z nás. Já se raději vrátím a vy pořád zkoušejte jestli se štít neuvolní."
Otočila jsem se zády k nim a sotva slyšitelně jsem přes rameno zašeptala: ,,Sbohem."
Pokračovala jsem dál, ale místo toho, abych se vrátila zpět do místností za recepcí, spěchala jsem směrem ven, kde jsem si lehla na podlahu a předstírala bezvědomí. Je jen otázka času, než si pro mě Jacob přijde. Netrvalo to ani dvě minuty a slyšela jsem kroky, ve kterých jsem bez problému poznala ty Jacobovy. Cítila jsem, jak mě opatrně zvedl ze země a běžel se mnou nadlidskou rychlostí pryč. Nepatrnou chvíli na to mě ukládal na měkkou podestýlku. Prozatím jsem nechtěla otevírat oči. Jacob náhle vytáhl něco z kapsy a podle zvuků nacházejících poté jsem poznala, že to byl mobil. Mluvil rychle, že jsem neměla šanci mu rozumět. Velice brzy mobil zase zandal do kapsy pláště. Začal mě hladit po tváři, vlasech a chytl mě za ruku. Jeho kůže byla nepříjemně studená. Ne jako u Edwarda. Vzpomínám, ještě než mě proměnil, jak se mě vždy dotkl. Při každém dotyku mezi námi proběhlo něco jako elektrický výboj. Většinou jsem z něj necítila zimu, ale to krásné hřejivé teplo. Když se mě dotýká Jacob - upír, je to jako bych na ruce měla kus ledu. Nemohla jsem přestat myslet na Edwarda. Stále jsem doufala, že se odsud dostanou. Myslela jsem na Alici, Rose, Emmetta, Esme. Jak by jim všem bylo, kdyby se někdo z nich nevrátil. Byli by nešťastní. Neměla jsem ponětí, jestli je Jacob stále v místnosti nebo jestli odešel. Každopádně v místnosti bylo dokonalé ticho. Za nekonečně dlouhou dobu se někdo vřítil do místnosti, ty kroky mi byly povědomé. První, co jsem ucítila byly prsty na mém krku. Nebyly studené, naopak byly až horké. Slyšela jsem celý jejich rozhovor. První hlas patřil Jacobovi a druhý - měla jsem, co dělat, abych nevyjekla. Ulevilo se mi, alespoň vím, že je naživu.
,,Co je s ní?" Nenávist z jeho hlasu byla téměř hmatatelná.
,,Já nevím. Vypadá to, že omdlela. Ona je totiž..." Nechci, aby ten hlas byl skutečný.
Nechci, aby to věděl. On ublíží mému miminku. Našemu.
,,Ona je co?" Prosím, neodpovídej mu.
,,…těhotná," dořekl to s velkým zdráháním a já jsem omdlela doopravdy.
Po probuzení, tedy po tom co jsem přišla k vědomí, ale oči jsem nechala zavřené, jsem se zaposlouchala do ticha, které bylo rušeno jen drsným vrčením, při kterém šel mráz po zádech.
,,Cože, ona je, co? Jak je to sakra možný? To ne!" Přehlušil to protivné ticho.
Mně známý hlas mi najednou promluvil do ucha, málem jsem nadskočila úlekem.
,,Edward je v pořádku. Vzbudil se." Hlas měl tichý, ale nemohla jsem si být jistá jestli ho nevyslechl Jacob. Přesto jsem v tu chvíli byla šťastná. Edward je v pořádku. Projela mnou silná vlna úlevy.
Slyšela jsem temné kroky, které pravděpodobně patřily Jacobovi. Mířily ke mně. Cítila jsem jeho studený dech na svém krku. Bála jsem se, nemohl mě proměnit teď, zůstanu s ním, pokud to bude nutné, ale nejdříve chci porodit Edwardovo dítě. Musím ho k tomu přimět. Měl by to být náš kompromis. Nikdy s ním nebudu šťastná, ale chci aby bylo, alespoň miminko. Chci, aby ho měl Edward vychoval. Musím na to jít diplomaticky. Nějak to dokážu. Se mnou by nikdy nebylo v bezpečí. Budu se muset podvolit Jacobově vůli.
Jeho dech z mého krku zmizel a já usoudila, že bych se mohla probudit. Pomalu jsem otevírala oči a k tomu jsem přidala povzdech, aby to znělo věrohodně. Doufala jsem, že mi na to skočí. První, co jsem uviděla byl jeho nelidsky půvabný obličej. Otočila jsem hlavu ke dveřím a srdce se mi úlevou zastavilo. Jeho přítomnost na tomto nepříjemném místě jsem si nevysnila, cítila jsem radost, ale víc starost, potřebovala jsem je odsud nějak dostat. Oba.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama