3. kapitola - Volterra

31. března 2009 v 19:14 | Lareth |  Povídka - Prokletí nesmrtelných

"Volterra" - to mluví za vše, ne? Odhalení našeho pana tajemného:). Příjemné čtení. Vaše Lareth:)











,,Ahoj Bells, moc rád tě vidím." Jeho výraz se nedal přečíst. Připadalo mi, jako bych toho člověka neznala a zároveň mě naplňoval klid a radost, že žije.
,,Vím, co si myslíš. Ten pes je krvežíznivec." Zasmál se neuvěřitelně krásným zvonivým smíchem. Sundal si kápi a pohlédl na mě svýma novýma zářivýma očima. Jeho pleť nezářila tolik, jako Edwardova, měla jemný červenohnědý nádech. Jeho černé vlasy byly dlouhé po ramena, takové je měl před smrtí. Bolestivě mě píchlo v žaludku, když jsem myslela na ztrátu svého nejlepšího přítele.
Když jsem neodpovídala, mluvil dál: "Víš, jak jsem umíral, myslel jsem na tebe. A co se nestalo," ušklíbl se.
,,Ta upírka mě kousla. Bylo to hrozný. Dostat se sem a pozabíjet tolik upírů, aby se mi podařilo podmanit si tyhle poskoky, abych se dostal k tobě, bylo téměř nemožné. Ale moje láska je silná. Pár mocných upírů jsem ti nechal. Mimochodem, omlouvám se za ta pouta."
Odmlčel se a díval se na mne upřeným pohledem.
,,Jen mě překvapilo, že jsi člověk. A ti dva taky."
Najednou ve mně všechno hrklo. Poprvé jsem promluvila. Měla jsem nakřáplý hlas. "Jacobe, co jsi udělal Carlisleovi a …?" Nedokázala jsem to doříct. Nemohla jsem říct jeho jméno. Můj hlas byl bolestný, bála jsem se nejhoršího. Rychle se mi podíval do oči. Viděla jsem vzrušené problesknutí. Už to vím, chce mi pořádně ublížit a jim ještě víc.
,,Neboj se, jen jsem si s nimi trochu pohrál. Možná jsem je pokousal. Já ti nevim." Takový nikdy nebyl. Takhle ho neznám. Naháněl mi strach. Nenávidím ho.
,,Ne, prosím, neubližuj jim," pronesla jsem skoro neslyšně. Nesnesla bych pomyšlení, že by zemřeli. Při tom pomyšlení se se mnou točil svět.
,,Někde je tady taky mám, ale nemám v úmyslu nechávat je žít. Zatím jim způsobím velkou bolest. Chci, aby viděli, jak tě proměním a chci aby trpěli," pronesl tato slova s nenávistí.
,,Možná je pak budeš chtít zabít sama."
Nejdřív mi odpoutal nohy a pak ruce. Chtěla jsem utéct, ale neměla bych šanci. Vyvedl mě z mého strašidelného vězení a táhl mě za sebou temnou chodbou s pevně zaklenutou rukou na mém zápěstí. Zastavil se teprve před těžkými dveřmi, které s vrznutím otevřel a já okamžitě poznala tohle místo. Itálie. Volterra. Vtáhl mě do místnosti s recepcí, posledně když jsem tu byla, za stolem stála Gianna, mladá žena, která byla ochotna být lidožravým upírem. Davy lidí proudily do místnosti hned vedle. K velké skupince hladových upírů. Při té vzpomínce jsem se otřásla. Teď bylo něco jinak, místo Gianny v místnosti byla jiná žena. Když promluvila, hned jsem poznala, že i ona se chce stát součástí tohoto upířího klanu. Mluvila s náklonností. "Jacobe, budete něco potřebovat?" Tato slova řekla téměř s láskou. Poznala jsem, že se jí Jacob upír líbí.
,,Ne, díky Luciano," řekl s odporem. Ale ani to ji nevyvedlo z rovnováhy. Stále se vesele usmívala. Jacob na víc nečekal a táhl mě do mě známé místnosti. Tehdy jsem se tu sešla s Arem, ale další změna byla, že mi po boku stála Alice a Edward. Do očí mi vtryskly slzy a já se téměř okamžitě zhroutila na zem.
Jacob ke mně přišel tak tiše, že jsem nadskočila, když promluvil: ,,Bells, co se děje? Buď šťastná, mohla jsi dopadnout hůř. Už při té nehodě." Hlas měl najednou něžný a uklidňující, ale i přes to jsem nedokázala přestat plakat.
Chtělo se mi upřít. Nechci žít dál, ale s bolestí jsem si vzpomněla na naše dítě. Nemůžu zemřít a ani jsem nemohla být proměněna.
Naše dítě muselo žít. Jak Carlisle řekl, musím být silná pro nás tři a když už ne pro tři, tak alespoň pro dítě. Musím to udělat kvůli Edwardovi. On by si přál, abych přivedla dítě na svět. Alespoň si to myslím. Žádné dítě, které by bylo napůl upír a napůl člověk, neznám a na světě asi žádné není. Nemůžu vědět, co se se mnou stane, když budu těhotná s upírem. Přestala jsem plakat a chtěla jsem vstát, ale nohy mi vypověděly službu a bolest vystřelující do hlavy mi drtila lebku. Při tom všem jsem si ani nevšimla, že jsem v místnosti sama. Potichu jsem se zvedla a šla jsem k těžkým dveřím. Potřebuji ho alespoň vidět a kdyby to šlo, tak zachránit. Vylétla jsem jako střela z místnosti a poté jsem se opatrně plížila chodbou, kterou jsme přišli, zpět do toho strašidelného podzemí. Předtím jsem si nevšimla, že chodba vede ještě dál, než kde jsem byla uvězněna.
Prošla jsem ji tiše a pomalu, abych náhodou neupadla, nechtěla jsem se prozradit a ani jsem nechtěla ublížit miminku. Téměř po pěti minutách jsem došla nakonec a začala jsem ťukat co nejtišeji na dveře, jestli se mi třeba neozvou. Edward bude asi stále v bezvědomí, ale snad je vzhůru Carlisle. Došla jsem asi ke čtvrtým dveřím, ze kterých se ozval nějaký tlumený zvuk. Zaklepala jsem na ně a čekala na odezvu.
Najednou všechno utichlo a já jsem vzala za kliku. Bylo otevřeno.
Vešla jsem opatrně a co nejtišeji dovnitř a zůstala jsem stát jako opařená.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama