2. kapitola - Nečekaná návštěva

31. března 2009 v 19:13 | Lareth |  Povídka - Prokletí nesmrtelných

Název kapitolky "Nečekaná návštěva" vzápětí pochopíte. Objeví se nějaká osoba. Nevím, co jiného bych napsala, takže vám jen popřeji příjemmné počtení. Vaše Lareth:)













Vysoký mohutný bledý muž zahalený v dlouhém černém hávu na mě vrhal pronikavý pohled karmínově červených očí přes dlouhé řasy. Na tváři měl zvláštní výraz, který jsem moc dobře znala.
Viděl můj obličej, který vyzařoval strach, bolest a nevěřícnost. Ve své tváři měl stopy opovržení a nenávisti - k mé nové rodině a teď i ke mně. Určitě to nemůže být on.
Všechno kolem mne zčernalo.
Probudila jsem se a okolo mě nebylo nic víc než zlověstná tma, která mi připomínala nejhorší den v životě, bylo to nedávno, před týdnem. Potkalo mě neštěstí a teď?
Tíha nevědomí mě tížila u srdce. Chtělo se mi plakat. Potřebuji svého Edwarda. Moji hvězdu, nádhernou a zářivou. Potřebuji se k němu přitulit, políbit ho, ale on tu není. Chtělo se mi vykřičet, praštit do něčeho. Uhodit se do bezvědomí.
Nevím, jestli jsem ležela či stála.
Hlava se mi točila, žaludek jako na vodě a do očí se mi draly slzy. I když si moje oči zvykly na tmu, nebyla jsem schopna poznat tuto místnost.
Slyšela jsem tlumené kapání vody. Vzduch, který jsem potřebovala k životu, byl studený a vlhký.
Špatně se vdechoval a ještě hůř vydechoval.
Podivnou místnost naplňoval pach připomínající zatuchlinu. Když jsem se chtěla pohnout, uvědomila jsem si, že mi ruce poutají železná pouta. Nohy jsem měla také uvězněny v těžkých okovech.
Snažila jsem se dostat do otupělosti, dále jsem nechtěla nic vnímat.
Když v tom jsem uslyšela vrznout těžké kovové dveře, kterými se dostal dovnitř pruh nepříjemného zářivého světla.
Vystrašeně jsem se podívala ke dveřím, i přes to, že mě za nimi nejspíš čeká smrt.
Dveře se otevřely dokořán a já jsem mohla bez problému rozpoznat místnost.
Připomínalo mi to vězení, které jsem vídala jen ve starých filmech. Zdi byly z tmavého kamene. Místnost za světla působila klaustorfobicky a země byla pokryta starou slámou.
Víc, než prostředí ve kterém jsem uvězněna, mě zajímal příchozí, který byl velice tichý.
Jeho hlas byl melodický a plný opovržení: "Opovaž se něco udělat nebo jen promluvit. Vezmi to tak, ty jsi jako krysa. Jsi parazit, malý, ale chutný. Stačí se pohnout a bude z tebe neživá mrtvola bez krve." Při těch slovech se zasmál a mně naskočila husí kůže.
"Tak je to správně. Budeš mluvit, jen když se to po tobě bude chtít. Záležet na mně, už dávno by jsi tu nebyla. Můj pán s tebou chce mluvit. Budeš slušná nebo.." V mžiku byl u mě a já cítila na svém rozechvělém krku jeho studený dech, který ve mně vzbuzoval ještě větší strach. Mít ostré zuby jako břitva skoro na svém těle.
Otřásla jsem se a on se zasmál. "Tak je to dobře, měla by jsi se pořádně bát. Protože máš čeho." Místnost zaplnil jeho smích.
Sklonila jsem hlavu a už mi opět slzy tekly po tvářích.
Do místnosti vešel někdo další. Kroky byly tiché. Za normálních okolností bych je přeslechla, ale v místnosti bylo úplné ticho a při každém zvuku se ozývala ozvěna. Zvedla jsem hlavu a poznala jsem muže z nemocnice, který mě vyděsil a moje zděšení ani v téhle chvíli nepolevilo.
To není možné. Koukala jsem na něj, umíral. Viděla jsem ho zemřít. Jeho tělo bez života padalo metry hluboko do propasti. Na okraji propasti jsem stála já s bolestným výrazem, zhroutila jsem se. Po mém boku stáli Cullenovi a jako naši protivníci - Denaliovi.
Oni byli šťastní.
Oni ho zabili.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama